Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví

III. Pejsek štěká – a co karavana?

     Pokusím se nabídnout pár pohledů od jinud, z povzdálí dnešního intenzivního sportu. Možná z doby mých vlastních začátků, kdy koně byli vzácnější, jezdci k sobě náročnější a ke koním férovější. Některé soudy budou příkré a ironické ve snaze o jiskru v psaném textu a o provokaci k čtenářovu postoji. Chtěl bych svým článkem podpořit názor, že bez námahy v životě ani ve sportu nic není. A také onu základní pravdu, o které jsem si myslel, že jsem ji objevil já sám – že totiž i v jezdectví, jako v životě, platí jedna jediná učební (výcviková) metoda! To je metoda vlastního příkladu!!

     Chtěl bych oslovit jezdce – možná pouhé jedince, které baví a těší být na koni součástí a tvůrcem pohybu. Které baví a těší odhalovat zákonitosti, možnosti a hranice společně sdílené pohybové energie s bytostí 10x větší. Které baví a těší svůj adekvátní díl energie do společného pohybu účelně vkládat. Jsou mi odporní nafoukaní manageři v sedle i servilní služebníčci nafoukaných koní. ( Pohoupat se a pohrát si s těžištěm svým i koně, tak aby to bylo pro oba náročné a přitom příjemné. To je pro mě cílem a důvodem k ježdění. Pro mnoho jezdců je to možná „ pěkně ujetej blábol“ ! Hájím se stejnou motivací s jakou se věnuje sportu řada jiných lidí v mnoha jiných disciplínách a rozhodně nad nimi nikdo hlavou nekroutí! Jedná se např. o všechny lyžaře - akrobatické zvlášť, krasobruslaře, tanečníky, kanoisty na divoké vodě, surfaře a mnohé další. Příklad surfařů může být dobře názorný, pro to co mám na mysli. Surfař může jen toužebně vyhlížet vlnu, která by ho uspokojila svojí sílou , velikostí, tvarem, délkou trvání atd., tak aby si s ní mohl zařádit, zasportovat si, udržet na ni rovnováhu, otestovat sám sebe, užít si souladu s onou mnohokrát větší energií. Jezdec si může tvořit a stále obnovovat svoji vlastní „vlnu“ v každém koňském kroku sám. Snažím se s koněm dělat vše, co podporuje jeho tělesné schopnosti. Pestrý pohyb na dostatečně schopném koni je pro mě „dobrou vlnou“.)

     Nemám načteno mnoho z teorie ježdění, ale kniha, která nemůže být pominuta, bavíme-li se o zdravém a tedy správném ježdění je: „Kdyby koně mohli křičet“ od dr, G. Heuschmanna. Je v první řadě věnována problému „rollkur“. Obecně se zároveň věnuje stylu pohybu koně pod jezdcem. Byla pro mě zjevením. Obsahovala formulace a argumenty pro mnohé mé „vyježděné“ názory a myšlenky. Je bohužel smutné, jak zjevně malý dopad na stav jezdectví, má tato podložená teorie fyziologického výcviku koně. Jestliže bych se mohl dopustit té neomalenosti a v něčem knihu kritizovat, pak zejména v přílišné obecnosti probíraných nešvarů, v nejasném pojmenování příčiny úpadku, kterou je jezdecká pohodlnost. V němčině kniha vyšla pod názvem „ Finger in der Wunde“, což doslova přeloženo znamená: „, Prst v ráně“. Jezdectví je opravdu raněné - povrchností, netrpělivostí, egoismem! Zdá se, že se dr. Heuschmann ran dotýkal jen zlehka, neboť jen málo lidí „ucuklo“. Nemaje co ztratit a nemaje ani přílišné ambice cosi změnit, využiji tímto tribuny názorů ve virtuálním světě a zkusím se v „ráně“ poďoubat trošku hlouběji.