Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
IV. Pohybem k lásce! Láskou k pohybu!
Přirozený pohyb koně, tak jako všeho živého (včetně člověka), je co nejpohodlnější. U mnoha jedinců je to v pravdě jen z nouze ctnost
. Každý pohyb vyžaduje energii a pokuď k němu živočich není přinucen hladem, hrůzou nebo láskou je nejlepší si „poležet“. Jde-li o pohyb z prvních dvou důvodů, velí zákon maximální účelnosti.
Pro koně platí: „ Hlavně se nenamáhej s nadnášením svého těžkého těla! Při pomalém pohybu tahej nohy pěkně při zemi a dělej krátké kroky, ať neztratíš stabilitu. Při rychlém pohybu zaber, co to dá, svojí hmotě dej setrvačnost a pak už ji jen po přímce zadníma nohama udržuj a předníma se podpírej! Záda k tomu moc nepotřebuješ, krk s hlavou je vahadlo se závažím! O své zpomalení se nestarej! To zařídí pohoří na obzoru. Rychlý pohyb na malém prostoru neprovozuj! Nejsi stvořen pro manévrování, stojí tě moc námahy .”
Popsané varianty pohybu člověk pro sebe využívá tisíce let. Kůň v tomto pohybovém režimu nejlépe splňuje požadavky dopravního a pracovního prostředku. Upevnění jezdce je více, méně zařízeno technicky (hluboké sedlo s opěrami) a na zastavení se pamatuje něčím ostrým v hubě. Jezdec je pasažér a nic jiného nevymýšlí. Takto pracující kůň přináší velký užitek. Kdoví jakou estetiku však zmíněný pohyb nedává ani pozorovateli ani jezdci.
My však v současnosti estetickou krásu v pohybu i ve výrazu hledáme (měli bychom hledat) především! Chceme se s koněm předvést! Pro tento účel, můžeme jedině využít onen přirozený druh pohybu koně, kterým se i on umí předvádět a strhávat pozornost. Je to – jak bylo výše uvedeno – pohyb vyvolaný „láskou“. Podle stejných pravidel jako i pro nás dvounohé, je to pohyb nerozumně sršící energií, která vznáší tělo nad zem a do nejrůznějších přitažlivých pozic. Je to demonstrace síly a šikovnosti na relativně malém prostoru. (Odtryskat do dálky není radno… ). Někteří lidé si na lidech všimli, že erotické, nebo i bojovné „machrování“ je zajímavé samo o sobě a dali základy tanci a později sportovnímu tanci. Koňaři u koní obdobně sportovní drezůře, východisku všech ostatních dnešních klas. jezdeckých disciplin.
Zdržme se ještě okamžik u představy volného, zdravého koně, který hodlá imponovat stádu nebo druhému koni, nebo i zaplněné předváděcí hale (hřebci jsou výraznější, ale na pohlaví tolik nezáleží). Ukazují v pohybu a v držení těla tolik síly, kolik jsou schopni. Předvádět ji však z logiky věci musí vyloženě „pod nosem“ určenému jedinci. Když tedy nemohou využít energii k dopřednému pohybu, musí s tělem nahoru, musí se (nad)nést. Máme před sebou v přirozeném stavu obsaženy všechny složky pohybu, po kterých touží i sportovní drezúra. Předesílám to pro ty, kteří ovlivněni špatným výcvikem odsuzují drezúru šmahem, jako nepřirozené trápení koní. Tak jako v tanci, ba co dím v baletu, jde i v drezůře o to, poznat, kultivovat a zdokonalovat způsob pohybu na vyšší energetické hladině. V životě, maximální energii do těla vlijí emoce - hormony. Ve sportu, se musí jít cestou promyšleného, náročného tréninku, který nikdy nesmí být demotivující.
Jaké tedy jsou ony základní atributy správného drezurního - jezdeckého – pohybu koně? V první řadě je to ona už výše popisovaná celková energie pohybu! Energie, která aktivizuje po celou dobu jezdecké lekce tělo koně, všechny jeho svalové skupiny a samozřejmě nejmohutnější z nich – zádové svalstvo. Jedině překročení prahu této vyšší energetické kapacity veškerého svalstva, která umožňuje nesení, manévrovatelnost, citlivost k podnětům, dává ježdění smysl. Pohotovost svalové síly umožňuje odstupňovanou, kontrolovanou akceleraci a co je ještě důležitější, také stejně účinné zpomalení. Vše při zachování perfektní rovnováhy. Děje se tak vědomou prací s těžištěm těla. Dochází k naplnění rovnice, kde sebe nesení, rovná se sebe kontrola!! Schopnost sebe nesení koně „pramení“ v umění přenášet rovnováhu těla z nohy na nohu. Pracující svaly hřbetu a krku umí udržet rovnováhu těla, i když je aktuálně podepřeno jen plochou jednoho kopyta. Kůň sám, bezděčně podkládá zadní nohu pod své těžiště, aby mu šlo balancování lépe. Na vymrštění těla z takto podložené nohy, může, nyní síla zad spolupracovat. Jedině ta, dá pohybu charakter oblosti, zdvihu, vlny… a jedině opět svaly zad a krku mohou vybalancovat pohyb těla výše nad zemí a jeho pružný došlap na plošku malého kopyta přední nohy. Nazíráno z jiných souvislostí – zlepšená rovnováha těla na jedné noze umožňuje prodloužit časový interval mezi došlapy. Nohy jsou osvobozeny od nutnosti co nejrychleji se vracet na zem a dávat podporu hrnoucímu se tělu. Koni toto osvobození od setrvačnosti umožňuje vědomě řídit a tvořit každý následující krok! Takový pohyb, jak bylo řečeno, je krátkodobě v silách a schopnostech i koně na louce. Obvyklý však není. Vyvolán je pouze silnými, specificky vzrušivými okolnostmi. Platí se za něj drahocennou energií a potřebná je i notná dávka odvahy k tomu, aby kůň zvedl svoje tělo (byť maličko) nad zem. (Není samozřejmě řeč o pohybu „barokních“ koní, kteří jsou vyšlechtěni a vedeni pouze ke zvedání nohou, nikoliv celého těla, což je efektní, ale nenáročné.) S nevytrénovaným tělem (a chladnou hlavou), natož s jezdcem na hřbetě, se zpočátku velmi obává ztráty rovnováhy. Srovnejme si vlastní pocity a nechuť k vznosnému pohybu na kladině. (když na nás nikdo nekouká )
Jezdec žádnou hormonální stimulaci k uvolnění energie a dodání odvahy koni dát nemůže. Stojí od začátku před faktem, že kůň nemá absolutně žádnou motivaci k tomu, aby se pod jezdcem pohyboval jakkoliv tanečně.
To je onen vysvětlující důvod, proč je na jednoho koně chodícího přes záda, 100 , nebo spíše 1000 koní, šlapajících pouze nohama. Ono je to totiž tak strašně těžké a trvá to tak dlouho udělat z koně „rückengängera“. (indiansky přeloženo: „ Ten, který chodí zádama“ – viz: kniha“Kdyby koně mohli křičet“ ) Nesnáze jsou několikerého druhu, prolínají se a jedna druhou posiluje! Překonávání nesnází a ne jejich obcházení, či uhýbání, je obecně pravý princip sportu. V klasickém ježdění, kde se sport spojuje v partnerství s „němou tváří“ a přecházet by měl až do estetického živého umění, to platí stonásobně.
Přirozený pohyb koně, tak jako všeho živého (včetně člověka), je co nejpohodlnější. U mnoha jedinců je to v pravdě jen z nouze ctnost
. Každý pohyb vyžaduje energii a pokuď k němu živočich není přinucen hladem, hrůzou nebo láskou je nejlepší si „poležet“. Jde-li o pohyb z prvních dvou důvodů, velí zákon maximální účelnosti.
Pro koně platí: „ Hlavně se nenamáhej s nadnášením svého těžkého těla! Při pomalém pohybu tahej nohy pěkně při zemi a dělej krátké kroky, ať neztratíš stabilitu. Při rychlém pohybu zaber, co to dá, svojí hmotě dej setrvačnost a pak už ji jen po přímce zadníma nohama udržuj a předníma se podpírej! Záda k tomu moc nepotřebuješ, krk s hlavou je vahadlo se závažím! O své zpomalení se nestarej! To zařídí pohoří na obzoru. Rychlý pohyb na malém prostoru neprovozuj! Nejsi stvořen pro manévrování, stojí tě moc námahy .”
Popsané varianty pohybu člověk pro sebe využívá tisíce let. Kůň v tomto pohybovém režimu nejlépe splňuje požadavky dopravního a pracovního prostředku. Upevnění jezdce je více, méně zařízeno technicky (hluboké sedlo s opěrami) a na zastavení se pamatuje něčím ostrým v hubě. Jezdec je pasažér a nic jiného nevymýšlí. Takto pracující kůň přináší velký užitek. Kdoví jakou estetiku však zmíněný pohyb nedává ani pozorovateli ani jezdci.
My však v současnosti estetickou krásu v pohybu i ve výrazu hledáme (měli bychom hledat) především! Chceme se s koněm předvést! Pro tento účel, můžeme jedině využít onen přirozený druh pohybu koně, kterým se i on umí předvádět a strhávat pozornost. Je to – jak bylo výše uvedeno – pohyb vyvolaný „láskou“. Podle stejných pravidel jako i pro nás dvounohé, je to pohyb nerozumně sršící energií, která vznáší tělo nad zem a do nejrůznějších přitažlivých pozic. Je to demonstrace síly a šikovnosti na relativně malém prostoru. (Odtryskat do dálky není radno…
). Někteří lidé si na lidech všimli, že erotické, nebo i bojovné „machrování“ je zajímavé samo o sobě a dali základy tanci a později sportovnímu tanci. Koňaři u koní obdobně sportovní drezůře, východisku všech ostatních dnešních klas. jezdeckých disciplin.
Zdržme se ještě okamžik u představy volného, zdravého koně, který hodlá imponovat stádu nebo druhému koni, nebo i zaplněné předváděcí hale (hřebci jsou výraznější, ale na pohlaví tolik nezáleží). Ukazují v pohybu a v držení těla tolik síly, kolik jsou schopni. Předvádět ji však z logiky věci musí vyloženě „pod nosem“ určenému jedinci. Když tedy nemohou využít energii k dopřednému pohybu, musí s tělem nahoru, musí se (nad)nést. Máme před sebou v přirozeném stavu obsaženy všechny složky pohybu, po kterých touží i sportovní drezúra. Předesílám to pro ty, kteří ovlivněni špatným výcvikem odsuzují drezúru šmahem, jako nepřirozené trápení koní. Tak jako v tanci, ba co dím v baletu, jde i v drezůře o to, poznat, kultivovat a zdokonalovat způsob pohybu na vyšší energetické hladině. V životě, maximální energii do těla vlijí emoce - hormony. Ve sportu, se musí jít cestou promyšleného, náročného tréninku, který nikdy nesmí být demotivující.
Jaké tedy jsou ony základní atributy správného drezurního - jezdeckého – pohybu koně? V první řadě je to ona už výše popisovaná celková energie pohybu! Energie, která aktivizuje po celou dobu jezdecké lekce tělo koně, všechny jeho svalové skupiny a samozřejmě nejmohutnější z nich – zádové svalstvo. Jedině překročení prahu této vyšší energetické kapacity veškerého svalstva, která umožňuje nesení, manévrovatelnost, citlivost k podnětům, dává ježdění smysl. Pohotovost svalové síly umožňuje odstupňovanou, kontrolovanou akceleraci a co je ještě důležitější, také stejně účinné zpomalení. Vše při zachování perfektní rovnováhy. Děje se tak vědomou prací s těžištěm těla. Dochází k naplnění rovnice, kde sebe nesení, rovná se sebe kontrola!! Schopnost sebe nesení koně „pramení“ v umění přenášet rovnováhu těla z nohy na nohu. Pracující svaly hřbetu a krku umí udržet rovnováhu těla, i když je aktuálně podepřeno jen plochou jednoho kopyta. Kůň sám, bezděčně podkládá zadní nohu pod své těžiště, aby mu šlo balancování lépe. Na vymrštění těla z takto podložené nohy, může, nyní síla zad spolupracovat. Jedině ta, dá pohybu charakter oblosti, zdvihu, vlny… a jedině opět svaly zad a krku mohou vybalancovat pohyb těla výše nad zemí a jeho pružný došlap na plošku malého kopyta přední nohy. Nazíráno z jiných souvislostí – zlepšená rovnováha těla na jedné noze umožňuje prodloužit časový interval mezi došlapy. Nohy jsou osvobozeny od nutnosti co nejrychleji se vracet na zem a dávat podporu hrnoucímu se tělu. Koni toto osvobození od setrvačnosti umožňuje vědomě řídit a tvořit každý následující krok! Takový pohyb, jak bylo řečeno, je krátkodobě v silách a schopnostech i koně na louce. Obvyklý však není. Vyvolán je pouze silnými, specificky vzrušivými okolnostmi. Platí se za něj drahocennou energií a potřebná je i notná dávka odvahy k tomu, aby kůň zvedl svoje tělo (byť maličko) nad zem. (Není samozřejmě řeč o pohybu „barokních“ koní, kteří jsou vyšlechtěni a vedeni pouze ke zvedání nohou, nikoliv celého těla, což je efektní, ale nenáročné.) S nevytrénovaným tělem (a chladnou hlavou), natož s jezdcem na hřbetě, se zpočátku velmi obává ztráty rovnováhy. Srovnejme si vlastní pocity a nechuť k vznosnému pohybu na kladině. (když na nás nikdo nekouká
)
Jezdec žádnou hormonální stimulaci k uvolnění energie a dodání odvahy koni dát nemůže. Stojí od začátku před faktem, že kůň nemá absolutně žádnou motivaci k tomu, aby se pod jezdcem pohyboval jakkoliv tanečně.
To je onen vysvětlující důvod, proč je na jednoho koně chodícího přes záda, 100 , nebo spíše 1000 koní, šlapajících pouze nohama. Ono je to totiž tak strašně těžké a trvá to tak dlouho udělat z koně „rückengängera“. (indiansky přeloženo: „ Ten, který chodí zádama“ – viz: kniha“Kdyby koně mohli křičet“ ) Nesnáze jsou několikerého druhu, prolínají se a jedna druhou posiluje! Překonávání nesnází a ne jejich obcházení, či uhýbání, je obecně pravý princip sportu. V klasickém ježdění, kde se sport spojuje v partnerství s „němou tváří“ a přecházet by měl až do estetického živého umění, to platí stonásobně.
|
|