Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
VII. Jezditelnost dává i bere!
V dnešní době však volání po pohodlí, snadnosti, „komfortu“ v sedle, není žádným nesmyslem, žádnou ostudou. Naopak stává se to povýšeným, odrzlým nárokem. Jezdectví se vzdaluje sportu a stává se snobskou zábavou na úkor tělesného a duševního zdraví koně. Rozdíl v exploataci koní pro potřeby koňského póla je čím dál menší – zdá se mi. Postupné budování základů kultury pohybu a spolupráce koně a jezdce, je dnes požadavkem naprosto naivním. Společným zájmem větší části jezdectva i trenérstva není, jak koně lépe jezdit, ale jak ho co nejsnadněji vytěžit! Jak na koně vyzrát! (Nejčastěji, jak s koněm „uhrát“ jakous, takous remízu!) Neužívejme si, prosím, na jejich úkor! Nebuďme v posledku pro koně tím problémem, který je zmrzačí!! „Kdyby koně mohli křičet“!
Bohužel, autor zmiňované knihy odhaluje, že naprosto špatně a trestuhodně jsou ježděni např. i koně některých olympijských medailistů. Rádoby vzorů všech ostatních jezdců! Tito „mistři sportu“ byli skvěle klasifikováni těmi nejuctívanějšími rozhodčími. Nemusíme chodit kolem horké kaše a s čistým svědomím můžeme přiznat, že povrchního, špatného je tolik – že se to stalo normou. Nesenost koně a nenucenost pohybu je pro většinu jezdecké obce ( i včetně nejvyšších rozhodcovských a trenérských pater) tak chimerický pojem, asi jako je skromnost a poctivost pro obec politickou.
Kouzlem nechtěného, takový příměr sedí, i pokud budeme sledovat malou chuť a motivaci poctivého jedince chovat se oproti politickým zvyklostem. Proč má jezdec mořit koně a hlavně sebe léta letoucí na pouti za nějakým nejistým, lepším, společným pocitem? Zatím sto dalších, kterým nevadí, že to „drncá“, budou mít pohárů plné police a s tím i prestiž, popularitu, později postavení a taky peníze. Celé průmyslové odvětví: „chov a využití koní“ , stojí na koních coby spotřebním materiálu. Všichni jsou spokojeni a koně nekřičí! Tak co? Jsem toho součástí. Ale často – příliš často - jsem otřesen z toho, jak rezignovaného tupce nebo naopak poděšeného pulera vyrobil z nadějeplného hříbátka špatný výcvik, špatné ježdění.
Ono to v historických dobách nebylo lepší – spíš horší,…., ale když už jsme v té naší civilizaci došli tak daleko, že nemáme koně jen jako dopravní prostředek, nemusíme při jízdě mávat šavlí nebo píchat do kance, zkusme kus té uspořené energie věnovat spolupráci s koněm. Proč nejít, místo cestou pasažérsky lenivého konzumování koňské síly, cestou daleko delší, náročnější – cestou pohybového a mentálního vzdělávání koně i sama sebe? Na konci takového výcviku by neměl být kůň ojetý, kůň do šrotu. Jezdec hrbatý a k nesnesení samolibý. Ale oba dva by měli být veselí, atletičtí a s radostí z pohybu.
Zde je třeba přiznat, že se při vší kritice, závodí na velmi vysoké úrovni. Náročnost disciplin, stojí ale rozhodujícím způsobem na vyšlechtěné kvalitě koní. Jsou již řadu generací pod enormním selekčním tlakem, aby byli dobře jezditelní, tzn. aby si nechali líbit cokoliv, jinak řečeno, aby jezdce ani moc nepotřebovali. (Častá vizitka kvality koně je: „Chodí dokola i s děckem!“) . Neuvěřitelně zlepšená kvalita koní v poslední době zapříčinila, že úspěchu jde v jezdecké soutěži dosáhnout jaksi docela v „poho“! Když to skáče, nebo šlape samo, tak kdopak by se nějak příliš trápil se sebou? Vždyť jak se na tom udržet a utočit to, na to jsou už vyráběné prostředky. Zkrátka, umění soutěžit často výrazně dominuje nad uměním jezdit. Protože styl dnešních soutěží a rozhodování v nich, je nastaven spíše pro „piloty“, nemají ohleduplnější jezdci mnoho šancí. Stávají se „hobíčkáři“, turisty. Část z nich, však ale svoji vstřícnost ke koni až přežene a ve dvojici se nevyhnutelně stává vedoucím kůň. Je hodný a spolupracuje v hranicích pohodlných a pohybově nenáročných (které se postupně stále zužují). Za nimi nastává většinou energický odpor, nebo netečnost.
Paradoxně podobně, jako u koní zničených přetížením! Na tomto faktu většinou stojí dezorientace v problematice jezdectví.
A aby toho nebylo málo, úplně největší odpor v počátcích může vyvolat u koně ten směr výcviku, který mám na mysli já. Je to odpor přirozené lenosti, který když se překoná a zvládne (tak jako v jiných druzích sportu), vede později k posílení , kultivaci, jemnosti. To je ten rozdíl od prvotní jasně nalinkované jednoduchosti a snadnosti, ale pozdější definitivní ztuhlosti!
Snažím se v této předmluvě ujasnit si před čtenáři názorová východiska vztahu ke koním a k jezdectví. Můj kritický pohled na ně, není samoúčelný. Měl by poskytnout dost argumentů k zamyšlení, zda výcvikové receptúry a málem už showbyznysové cíle dnešního jezdeckého “hlavního proudu“, můžou dávat smysl normálně fyzicky a duševně vybavenému člověku (nedej Bože, ještě snad postiženému kouskem empatie)!
V dnešní době však volání po pohodlí, snadnosti, „komfortu“ v sedle, není žádným nesmyslem, žádnou ostudou. Naopak stává se to povýšeným, odrzlým nárokem. Jezdectví se vzdaluje sportu a stává se snobskou zábavou na úkor tělesného a duševního zdraví koně. Rozdíl v exploataci koní pro potřeby koňského póla je čím dál menší – zdá se mi. Postupné budování základů kultury pohybu a spolupráce koně a jezdce, je dnes požadavkem naprosto naivním. Společným zájmem větší části jezdectva i trenérstva není, jak koně lépe jezdit, ale jak ho co nejsnadněji vytěžit! Jak na koně vyzrát! (Nejčastěji, jak s koněm „uhrát“ jakous, takous remízu!) Neužívejme si, prosím, na jejich úkor! Nebuďme v posledku pro koně tím problémem, který je zmrzačí!! „Kdyby koně mohli křičet“!
Bohužel, autor zmiňované knihy odhaluje, že naprosto špatně a trestuhodně jsou ježděni např. i koně některých olympijských medailistů. Rádoby vzorů všech ostatních jezdců! Tito „mistři sportu“ byli skvěle klasifikováni těmi nejuctívanějšími rozhodčími. Nemusíme chodit kolem horké kaše a s čistým svědomím můžeme přiznat, že povrchního, špatného je tolik – že se to stalo normou. Nesenost koně a nenucenost pohybu je pro většinu jezdecké obce ( i včetně nejvyšších rozhodcovských a trenérských pater) tak chimerický pojem, asi jako je skromnost a poctivost pro obec politickou.
Kouzlem nechtěného, takový příměr sedí, i pokud budeme sledovat malou chuť a motivaci poctivého jedince chovat se oproti politickým zvyklostem. Proč má jezdec mořit koně a hlavně sebe léta letoucí na pouti za nějakým nejistým, lepším, společným pocitem? Zatím sto dalších, kterým nevadí, že to „drncá“, budou mít pohárů plné police a s tím i prestiž, popularitu, později postavení a taky peníze. Celé průmyslové odvětví: „chov a využití koní“ , stojí na koních coby spotřebním materiálu. Všichni jsou spokojeni a koně nekřičí! Tak co? Jsem toho součástí. Ale často – příliš často - jsem otřesen z toho, jak rezignovaného tupce nebo naopak poděšeného pulera vyrobil z nadějeplného hříbátka špatný výcvik, špatné ježdění.
Ono to v historických dobách nebylo lepší – spíš horší,…., ale když už jsme v té naší civilizaci došli tak daleko, že nemáme koně jen jako dopravní prostředek, nemusíme při jízdě mávat šavlí nebo píchat do kance, zkusme kus té uspořené energie věnovat spolupráci s koněm. Proč nejít, místo cestou pasažérsky lenivého konzumování koňské síly, cestou daleko delší, náročnější – cestou pohybového a mentálního vzdělávání koně i sama sebe? Na konci takového výcviku by neměl být kůň ojetý, kůň do šrotu. Jezdec hrbatý a k nesnesení samolibý. Ale oba dva by měli být veselí, atletičtí a s radostí z pohybu.
Zde je třeba přiznat, že se při vší kritice, závodí na velmi vysoké úrovni. Náročnost disciplin, stojí ale rozhodujícím způsobem na vyšlechtěné kvalitě koní. Jsou již řadu generací pod enormním selekčním tlakem, aby byli dobře jezditelní, tzn. aby si nechali líbit cokoliv, jinak řečeno, aby jezdce ani moc nepotřebovali. (Častá vizitka kvality koně je: „Chodí dokola i s děckem!“) . Neuvěřitelně zlepšená kvalita koní v poslední době zapříčinila, že úspěchu jde v jezdecké soutěži dosáhnout jaksi docela v „poho“! Když to skáče, nebo šlape samo, tak kdopak by se nějak příliš trápil se sebou? Vždyť jak se na tom udržet a utočit to, na to jsou už vyráběné prostředky. Zkrátka, umění soutěžit často výrazně dominuje nad uměním jezdit. Protože styl dnešních soutěží a rozhodování v nich, je nastaven spíše pro „piloty“, nemají ohleduplnější jezdci mnoho šancí. Stávají se „hobíčkáři“, turisty. Část z nich, však ale svoji vstřícnost ke koni až přežene a ve dvojici se nevyhnutelně stává vedoucím kůň. Je hodný a spolupracuje v hranicích pohodlných a pohybově nenáročných (které se postupně stále zužují). Za nimi nastává většinou energický odpor, nebo netečnost.
Paradoxně podobně, jako u koní zničených přetížením! Na tomto faktu většinou stojí dezorientace v problematice jezdectví.
A aby toho nebylo málo, úplně největší odpor v počátcích může vyvolat u koně ten směr výcviku, který mám na mysli já. Je to odpor přirozené lenosti, který když se překoná a zvládne (tak jako v jiných druzích sportu), vede později k posílení , kultivaci, jemnosti. To je ten rozdíl od prvotní jasně nalinkované jednoduchosti a snadnosti, ale pozdější definitivní ztuhlosti!
Snažím se v této předmluvě ujasnit si před čtenáři názorová východiska vztahu ke koním a k jezdectví. Můj kritický pohled na ně, není samoúčelný. Měl by poskytnout dost argumentů k zamyšlení, zda výcvikové receptúry a málem už showbyznysové cíle dnešního jezdeckého “hlavního proudu“, můžou dávat smysl normálně fyzicky a duševně vybavenému člověku (nedej Bože, ještě snad postiženému kouskem empatie)!
|
|