Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
IX. Plive na lonž!! Konec legrace!
IXa) Přání otcem myšlenky
Za první špatnou vyhýbku v přípravě koně, která ho skoro nenávratně vzdaluje naději stát se šťastným atletem, považuji lonž. Lonž , dnes tak zbožňovaná, nezpochybnitelná milenka moderního hipologa! Lonžování - věda ! Lonžování – mysterium! Nemá, podle mě, opodstatnění ve výcviku. Zde upozorňuji, že se v následujícím textu, vyjadřuji sám za sebe - bez odvolání na jiné publikace .
Použití lonže (pouze s obnoskem) je na místě v případě, že jezdec má zlámanou nohu, nebo trpí hemoroidy a ve výběhu pro koně je momentálně plno. (Nekomentuji samozřejmě výcvik jezdců - začátečníků!)
I nejjemnější zapnutí lonže – tedy do obnosku - navozuje u koně pocit normálnosti v pohybu proti tahu zpět a dovnitř. V nejlepším případě kůň může šlapat svým tempem na volné lonži. Každý pokus o kontakt však nutně začíná tahem hlavy dovnitř kruhu a kůň se poslušně ohne ve vazu, potom v krku a kráčí takto zkroucený klidně dál, než se nějakým pocukáním dobrká do klidu. Může se naopak „odmlasknout“ dopředu (nebo vylétne sám) a lonžér stráví opět několik koleček ve visu a v cukání, hledě koni přímo do obou očí. Tělo se zatím valí po obvodu kruhu úplně jinam než směřuje hlava a krk. Takovéto řešení problémů si remonta vštípí jako nic a bůh buď milostiv tomu, kdo na ni prvně vyleze.
Není to, to pravé ořechové, řekne si lonžér. Zítra zapne lonž do stihla, aby si z něj kůň nedělal legraci. Rámec budoucího permanentního boje a podmaňujících fint už se rýsuje! Lonž zapnutá do vnitřního kroužku udidla mnoho pohody do vztahu nepřinese. Člověk i kůň si začnou počínat, tak jak jsou zvyklí z minula. Kontakt s udidlem ale koně překvapí. Nastupuje serie brzd a odskoků (vlastních nebo pod bičem) a situace se ustálí většinou v pichlavém energickém klusu, se strnule drženým krkem zlomeným dovnitř, hlava je ve vazu zborcená stejně jako minule, čelem do středu . Rozdíl je jediný, že kůň má hubu otevřenou s vytaženým vnitřním koutkem a jazykem se snaží vypudit protažený vnější kroužek udidla z huby. Lonžér má oprávněný pocit, že se mu kůň i nadále vymaňuje z vlivu. Načpak nějak dlouze přemýšlet? Každý jasně vidí, že problém je v té hubě! Je potřeba konečně zatrhnout koni, aby uhýbal lonžovému dobrodiní! Začne se přitvrzovat. Lonžovat je přece povinné – to je bez diskuse, a bude se tedy lonžovat tak, jako lonžují všichni! Přitáhne se nánosníček, pořídí se nátylník s kroužky a široký sortiment gumových, lankových, kožených táhel a pout, aby se konečně podařilo vyřešit problém huby a krku. Dílo se zajisté podaří. Generace líných a nad koně povýšených odborníků stačily vymyslet zaručené způsoby, jak svázat koňskou hubu a krk do tvaru, se kterým bude zákazník spokojen. Nyní si náš lonžér může konečně vydechnout. Lonž u vyvázaného koně může držet náhle jenom v prstech a občas – jen aby bylo jasno, kdo prohrál - pošle koně bičem proti udidlu a zatetelí se nad tím, jak to krásně funguje. Jenže ono to nefunguje! Nemůže to fungovat!
Lonžování s “vyvazovadly” stojí na popleteném, převráceném chápání příčiny a následku. Tvar krku, jeho nesení a poloha hlavy zcela bez diskuse závisí na kvalitě a stylu pohybu! Ne jinak!! Při lonžování však nejdříve stanovíme tvar krku a až dodatečně se do tohoto stavu bičem pokoušíme natlačit rádoby dostatečný pohyb. Je to princip, který později při ježdění vede k neustálému vice či méně rasantnímu pobízení proti ruce. Dále to vše vede k neustále silící otupělosti vůči vzájemně se popírájícím pokynům a odtud k celkové tělesné ztuhlosti. Zoufalou a zhoubnou teorií hledající cestu z této beznadějně slepé ulice je vidina jakéhosi protlačení něčeho někam! Je to ale jen krycí pojmenování pro kopání proti ruce už úplně vší silou a bez jakýchkoliv zábran. Pak kůň jednou opravdu přestane pohyb od zádě přenášet tlakem do ruky tim způsobem, že zkamení v krku, roztrhá si pohyb a prolomí se v zádech!
Záměrné omezení možnosti natažení nosu a krku při vykročení, je škodlivé. Nemůže-li dojít k prodloužení rámce, nemůže dojít ke korektnímu prodloužení kroku. Kůň, pobízený proti zábraně v hubě, zvýšenému tlaku udidla nejdříve uhne v dolní čelisti (zde je připraven nánosník). Trvá-li pobízení, hlava se nutně zalomí ve vazu. Kůň zaklapne (někdo řekne: hurá!) Vše se děje za instinktivního „odpojování“ krku v jeho bázi (před kohoutkem) od pohybujícího se těla, tak aby se huba uchránila před tlakem a nárazy do udidla. (Krk se koni ztrácí podobně, jako by se ztrácel člověku, kdyby ho někdo klackem nutil skákat v chlívku s nízkým stropem.) Lonžér v tu chvíli může mít falešný pocit, že kůň konečně začal překusovat a možná i pěnit v hubě. Nešťastný kůň, ale jen nalezl způsob, jak se zkrátit v krku a nutně i v kroku, aby ulevil cukání udidla. Kůň přizpůsobil pohyb nastavené brzdě! ( Jak by mohl jeho pohyb vypadat bez této zábrany, se on sám ani člověk pravděpodobně už nikdy nedozví!) Pokuď při tom koni nějaký vyvazovák ohne zkrácený, nefunkční krk do oblouku – na podstatě se nic nemění. Chambon sice krk nezkracuje, ale jeho permanentní diktát polohy hlavy při všech druzích chodů, je stejně nefyziologický. Jak by tomu vůbec u nějakého kladkostroje mohlo být jinak?? Doporučuji všimnout si, jak nezkušený kůň se Chambonem bojuje ( a nakonec nutně podléhá ) nebo se do něj také naschvál věší, zejména při pokusu o prodloužení I utlumení chodu. Úměrně požadovanému prodloužení nejdříve naroste tlak do udidla, kterému kůň uhýbá enormním sklopením krku. Tím jde ale zcela opačně proti přirozené nutnosti, vytvořit zlepšenému pohybu prostor předsazením těžiště vpřed,. S hubou mezi předními kopyty má pro udržení rovnováhy jedinou možnost – zarývat přední kopyta do povrchu. Námitce, že i v takové situaci může být krok dostatečně kvalitní, odpovídám: „ Poslechněte, jestli náhodou Váš sportovec, navzdory klenutosti hřbetu a aktivitě zádi, nedupe až hrůza“!
Zpět ke zmíněnému odpojení krku. Nastává jako reakce na trvalé pobízení proti vyvazovací otěží nebo trvale nastavené ruce. Krk se stává tuhou, neúčelnou vzpěrou mezi trupem a hlavou. Vytváří si úžlabí v krajině základny těsně před kohoutkem a odtud se zvedá šikmo, rovně nebo i v labutím tvaru k ostře zalomenému vazu. (Hlava může být „zaklapnutá“.) Průvodním jevem je placatost krku, hlavně v horní linii pod hřívou. . Chybí ty svaly, které funkcí navazují na svalstvo hřbetu. Proto krk od trupu odstupuje poněkud křiklavě, neharmonicky s proláklinami při přechodu ke krajině plecí. Takový stav nastává, pokuď si mladý kůň chrání v počátku „výcviku“ svoji zatím ještě citlivou hubu. Podstatnější věci však budou ještě následovat.
Postupně mnohý kůň pozná, jak je výhodné hubu obětovat. Zpevněním svalstva v okolí hrdla a na spodní straně krku se naopak o udidlo vzepře (klidně i s hlavou na kolmici). Přestane udidlu uhýbat. Lonžérovi se může situace jevit, jako začátek snahy o spolupráci. Projev koně se skutečně ustálí, pohyb se stane pravidelnější, jaksi strojovitější. Kůň se s nutnou dávkou psychické rezignace usadí v novém pohybovém vzorci. Určující je pro něj nejen tolerance, ale dokonce aktivní vyžadování opory v hubě. Tlakem do vyvazováků a všech možných variant, (později do otěží) se kůň naučí pohodlně řešit svoji rovnováhu při pohybu a zejména přebytek své kinetické energie při zpomalování. Ať si ho podrží ten řemen – nebo ta otěž - když nepraskne! Čím víc pohybu, tím víc tahu! Bývá to také častý, hubený výsledek poněkud primitivního, ze souvislostí vytrženého zdůrazňování “aktivity zádě”! Neboť bez adekvátní, soustředěně budované “aktivity zad” nelze energii zádě účelně zachytit, “uskladnit” a využít. Bez toho síla zádě jen primitivně, bezpostředně a neodvolatelně přejde do tlaku do otěží. Se všemi škodlivými následky pro způsob pohybu a zdraví koně, pro způsob ježdění silou a hlavně pro chápání jezdectví jako boje.
Pobízení proti udidlu upevňuje celkově prohnuté držení těla. Při extrémním ježdění proti ruce může dokonce budit dojem určitého pérování. Je však dané nikoliv vznosem, ale naopak propadáním zad dolů,(dotyk obratlových trnů). Pohyb jako takový může mít i tak svoji relativní estetickou rovinu. (Například, často se mu nedá upřít takt.) Bohužel, I rozhodující většina “pokročilých” jezdců a trenérů, se s touto mělkou, v pravdě vydrezírovanou a v koncích mrzačící úrovní pohybu spokojuje a neusiluje o nic víc. Pro závodění to totiž stačí. Dvojice, které se kvalitou pohybu nezabývají, mají naopak více času na nekonečné drilování poslušného absolvování úloh, příp. parkůrových situací. Jezdci a jezdkyně s tak plnou vervou bojují o pozici v žebříčcích, až nemají čas zdržovat se ježděním
!!
IXa) Přání otcem myšlenky
Za první špatnou vyhýbku v přípravě koně, která ho skoro nenávratně vzdaluje naději stát se šťastným atletem, považuji lonž. Lonž , dnes tak zbožňovaná, nezpochybnitelná milenka moderního hipologa! Lonžování - věda ! Lonžování – mysterium! Nemá, podle mě, opodstatnění ve výcviku. Zde upozorňuji, že se v následujícím textu, vyjadřuji sám za sebe - bez odvolání na jiné publikace .
Použití lonže (pouze s obnoskem) je na místě v případě, že jezdec má zlámanou nohu, nebo trpí hemoroidy a ve výběhu pro koně je momentálně plno. (Nekomentuji samozřejmě výcvik jezdců - začátečníků!)
I nejjemnější zapnutí lonže – tedy do obnosku - navozuje u koně pocit normálnosti v pohybu proti tahu zpět a dovnitř. V nejlepším případě kůň může šlapat svým tempem na volné lonži. Každý pokus o kontakt však nutně začíná tahem hlavy dovnitř kruhu a kůň se poslušně ohne ve vazu, potom v krku a kráčí takto zkroucený klidně dál, než se nějakým pocukáním dobrká do klidu. Může se naopak „odmlasknout“ dopředu (nebo vylétne sám) a lonžér stráví opět několik koleček ve visu a v cukání, hledě koni přímo do obou očí. Tělo se zatím valí po obvodu kruhu úplně jinam než směřuje hlava a krk. Takovéto řešení problémů si remonta vštípí jako nic a bůh buď milostiv tomu, kdo na ni prvně vyleze.
Není to, to pravé ořechové, řekne si lonžér. Zítra zapne lonž do stihla, aby si z něj kůň nedělal legraci. Rámec budoucího permanentního boje a podmaňujících fint už se rýsuje! Lonž zapnutá do vnitřního kroužku udidla mnoho pohody do vztahu nepřinese. Člověk i kůň si začnou počínat, tak jak jsou zvyklí z minula. Kontakt s udidlem ale koně překvapí. Nastupuje serie brzd a odskoků (vlastních nebo pod bičem) a situace se ustálí většinou v pichlavém energickém klusu, se strnule drženým krkem zlomeným dovnitř, hlava je ve vazu zborcená stejně jako minule, čelem do středu . Rozdíl je jediný, že kůň má hubu otevřenou s vytaženým vnitřním koutkem a jazykem se snaží vypudit protažený vnější kroužek udidla z huby. Lonžér má oprávněný pocit, že se mu kůň i nadále vymaňuje z vlivu. Načpak nějak dlouze přemýšlet? Každý jasně vidí, že problém je v té hubě! Je potřeba konečně zatrhnout koni, aby uhýbal lonžovému dobrodiní! Začne se přitvrzovat. Lonžovat je přece povinné – to je bez diskuse, a bude se tedy lonžovat tak, jako lonžují všichni! Přitáhne se nánosníček, pořídí se nátylník s kroužky a široký sortiment gumových, lankových, kožených táhel a pout, aby se konečně podařilo vyřešit problém huby a krku. Dílo se zajisté podaří. Generace líných a nad koně povýšených odborníků stačily vymyslet zaručené způsoby, jak svázat koňskou hubu a krk do tvaru, se kterým bude zákazník spokojen. Nyní si náš lonžér může konečně vydechnout. Lonž u vyvázaného koně může držet náhle jenom v prstech a občas – jen aby bylo jasno, kdo prohrál - pošle koně bičem proti udidlu a zatetelí se nad tím, jak to krásně funguje. Jenže ono to nefunguje! Nemůže to fungovat!
Lonžování s “vyvazovadly” stojí na popleteném, převráceném chápání příčiny a následku. Tvar krku, jeho nesení a poloha hlavy zcela bez diskuse závisí na kvalitě a stylu pohybu! Ne jinak!! Při lonžování však nejdříve stanovíme tvar krku a až dodatečně se do tohoto stavu bičem pokoušíme natlačit rádoby dostatečný pohyb. Je to princip, který později při ježdění vede k neustálému vice či méně rasantnímu pobízení proti ruce. Dále to vše vede k neustále silící otupělosti vůči vzájemně se popírájícím pokynům a odtud k celkové tělesné ztuhlosti. Zoufalou a zhoubnou teorií hledající cestu z této beznadějně slepé ulice je vidina jakéhosi protlačení něčeho někam! Je to ale jen krycí pojmenování pro kopání proti ruce už úplně vší silou a bez jakýchkoliv zábran. Pak kůň jednou opravdu přestane pohyb od zádě přenášet tlakem do ruky tim způsobem, že zkamení v krku, roztrhá si pohyb a prolomí se v zádech!
Záměrné omezení možnosti natažení nosu a krku při vykročení, je škodlivé. Nemůže-li dojít k prodloužení rámce, nemůže dojít ke korektnímu prodloužení kroku. Kůň, pobízený proti zábraně v hubě, zvýšenému tlaku udidla nejdříve uhne v dolní čelisti (zde je připraven nánosník). Trvá-li pobízení, hlava se nutně zalomí ve vazu. Kůň zaklapne (někdo řekne: hurá!) Vše se děje za instinktivního „odpojování“ krku v jeho bázi (před kohoutkem) od pohybujícího se těla, tak aby se huba uchránila před tlakem a nárazy do udidla. (Krk se koni ztrácí podobně, jako by se ztrácel člověku, kdyby ho někdo klackem nutil skákat v chlívku s nízkým stropem.) Lonžér v tu chvíli může mít falešný pocit, že kůň konečně začal překusovat a možná i pěnit v hubě. Nešťastný kůň, ale jen nalezl způsob, jak se zkrátit v krku a nutně i v kroku, aby ulevil cukání udidla. Kůň přizpůsobil pohyb nastavené brzdě! ( Jak by mohl jeho pohyb vypadat bez této zábrany, se on sám ani člověk pravděpodobně už nikdy nedozví!) Pokuď při tom koni nějaký vyvazovák ohne zkrácený, nefunkční krk do oblouku – na podstatě se nic nemění. Chambon sice krk nezkracuje, ale jeho permanentní diktát polohy hlavy při všech druzích chodů, je stejně nefyziologický. Jak by tomu vůbec u nějakého kladkostroje mohlo být jinak?? Doporučuji všimnout si, jak nezkušený kůň se Chambonem bojuje ( a nakonec nutně podléhá ) nebo se do něj také naschvál věší, zejména při pokusu o prodloužení I utlumení chodu. Úměrně požadovanému prodloužení nejdříve naroste tlak do udidla, kterému kůň uhýbá enormním sklopením krku. Tím jde ale zcela opačně proti přirozené nutnosti, vytvořit zlepšenému pohybu prostor předsazením těžiště vpřed,. S hubou mezi předními kopyty má pro udržení rovnováhy jedinou možnost – zarývat přední kopyta do povrchu. Námitce, že i v takové situaci může být krok dostatečně kvalitní, odpovídám: „ Poslechněte, jestli náhodou Váš sportovec, navzdory klenutosti hřbetu a aktivitě zádi, nedupe až hrůza“!
Zpět ke zmíněnému odpojení krku. Nastává jako reakce na trvalé pobízení proti vyvazovací otěží nebo trvale nastavené ruce. Krk se stává tuhou, neúčelnou vzpěrou mezi trupem a hlavou. Vytváří si úžlabí v krajině základny těsně před kohoutkem a odtud se zvedá šikmo, rovně nebo i v labutím tvaru k ostře zalomenému vazu. (Hlava může být „zaklapnutá“.) Průvodním jevem je placatost krku, hlavně v horní linii pod hřívou. . Chybí ty svaly, které funkcí navazují na svalstvo hřbetu. Proto krk od trupu odstupuje poněkud křiklavě, neharmonicky s proláklinami při přechodu ke krajině plecí. Takový stav nastává, pokuď si mladý kůň chrání v počátku „výcviku“ svoji zatím ještě citlivou hubu. Podstatnější věci však budou ještě následovat.
Postupně mnohý kůň pozná, jak je výhodné hubu obětovat. Zpevněním svalstva v okolí hrdla a na spodní straně krku se naopak o udidlo vzepře (klidně i s hlavou na kolmici). Přestane udidlu uhýbat. Lonžérovi se může situace jevit, jako začátek snahy o spolupráci. Projev koně se skutečně ustálí, pohyb se stane pravidelnější, jaksi strojovitější. Kůň se s nutnou dávkou psychické rezignace usadí v novém pohybovém vzorci. Určující je pro něj nejen tolerance, ale dokonce aktivní vyžadování opory v hubě. Tlakem do vyvazováků a všech možných variant, (později do otěží) se kůň naučí pohodlně řešit svoji rovnováhu při pohybu a zejména přebytek své kinetické energie při zpomalování. Ať si ho podrží ten řemen – nebo ta otěž - když nepraskne! Čím víc pohybu, tím víc tahu! Bývá to také častý, hubený výsledek poněkud primitivního, ze souvislostí vytrženého zdůrazňování “aktivity zádě”! Neboť bez adekvátní, soustředěně budované “aktivity zad” nelze energii zádě účelně zachytit, “uskladnit” a využít. Bez toho síla zádě jen primitivně, bezpostředně a neodvolatelně přejde do tlaku do otěží. Se všemi škodlivými následky pro způsob pohybu a zdraví koně, pro způsob ježdění silou a hlavně pro chápání jezdectví jako boje.
Pobízení proti udidlu upevňuje celkově prohnuté držení těla. Při extrémním ježdění proti ruce může dokonce budit dojem určitého pérování. Je však dané nikoliv vznosem, ale naopak propadáním zad dolů,(dotyk obratlových trnů). Pohyb jako takový může mít i tak svoji relativní estetickou rovinu. (Například, často se mu nedá upřít takt.) Bohužel, I rozhodující většina “pokročilých” jezdců a trenérů, se s touto mělkou, v pravdě vydrezírovanou a v koncích mrzačící úrovní pohybu spokojuje a neusiluje o nic víc. Pro závodění to totiž stačí. Dvojice, které se kvalitou pohybu nezabývají, mají naopak více času na nekonečné drilování poslušného absolvování úloh, příp. parkůrových situací. Jezdci a jezdkyně s tak plnou vervou bojují o pozici v žebříčcích, až nemají čas zdržovat se ježděním
!!
|
|