Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
IX. Plive na lonž!! Konec legrace!
IXc) Sportujeme o zlomkrk!
Obávám se, že dnes už prakticky neexistuje kůň, který by nebyl před obsednutím takto „lonžově předpřipraven“. Jezdec, který nemá s čím srovnávat, tedy poznává koně, jako zvíře, které rozhodně není stavěné na nějaké jemné zacházení. Kůň, jemuž vinou člověka „zesprostla“ huba a konec konců celý projev, rozhodně nechce připustit nějaké ovlivňování ze strany jezdce. Jediné co chce, aby mu rukou v udidle vytvořil dostatečně pevné zábradlí. Plní-li jezdec tento požadavek, v plochém, dusavém pohybu nastává relativní klid. Problémy nastanou, když si výcvik vynutí vedení koně do různých směrů a pestřejší změny chodů a ruchů. Každá taková změna zákonitě po koni žádá vydat větší energii. A to se nechce! Navíc lonž rozhodně nevychovává k citlivosti na pobídky , k rychlým reakcím, k variantám pohybu! Lonž vychovává k monotónnímu dupání na kruhu, kde jakákoliv změna je největším hříchem. Intenzívně lonžovaný kůň nereaguje normálně!! O co víc je „splachující“ k vnějším podnětům, o to víc je uzavřen ve svém vnitřním („vyvázaném“) světě, ze kterého bere impulsy pro nečekané starty, odskoky, štycy, „bubáky“atd.
Během odkroužených kilometrů se kůň z nutnosti perfektně naučí základní věc. Opřít se o hubu, když potřebuje a zmizet z udidla, když potřebuje. Vychovává se k pravému opaku pojmu přilnutí. Lonžér bezděčně pracuje, jak již bylo řečeno, na naprostém odpojení činnosti krku od pohybu trupu. Vaz a krk znehybněné vyvázáním mají znemožněno balancovat pohyb.
Nutno říci rovnou, že tento stav není pro koně, jak bylo výše uvedeno, nenormální. Tedy vyvázanost rozhodně nenormální je, ale při přírodním pohybu se krk výrazně aktivně balancováním také nezaměstnává. Je výhodné pádit savanou a při tom se rozhlížet po všech vlcích ve smečce. ( V respektivě i v původní, „přírodní“ situaci krk s hlavou svoji roli při pohybu plní. Při rychlém pohybu podporuje natažený krk s hlavou setrvačnost hmoty těla. Při zpomalování si kůň pomáhá zatnutím krku, zvednutím, případně jeho kmiháním vzad, proti pohybu. Takové použití krku trošku připomíná nesení krku žiraf. Ony také, a zejména, musí hlídat, aby jejich enormní krk nevyvolal natažením vpřed při pomalém pohybu ztrátu rovnováhy a nutnost rychle se podkročit. Stejně zřetelně manipuluje s krkem kůň, který jde krokem a nechce se mu dopředu. Svůj posun reguluje co nejpohodlněji –zkracováním rámce, přibržďováním těžiště - za pohybu krátkého, dupavého, toporného. Ten samý kůň pak při naklusání pravděpodobně ztratí krk natolik, že se vyvazováky- otěže- prověsí a nacválá s namáhavým nadhozením celého předku a následným klácením.)
Cvičitelům koní byla už dlouhý čas známa skutečnost, že výše popsané použití krku ničí snahy po lepším pohybu a ovladatelnosti koně. Skutečně je naprosto nutné zabránit koni při pohybu ztuhnout v krku a zvedat ho. Avšak! Při praktikování permanentního vyvázání hlavy a krku se problém nevyřeší, pouze zakamufluje. Výsledky jsou při nejlepším polovičaté, většinou však horší, než před vyvázáním. Člověk má při snaze o spolupracující krk jedinou možnost. Použít krátkodobou, korektní jezdeckou zádrž, která uvolní hubu a všechny související svalové skupiny krku a plecí. Neprodleně musí následovat nabídnutí otěže a vehementní pokyn pro vydatné vykročení! Pro dokročení na otěž!! Pobídkou holení, bičíkem a hlavně těžištěm - při zachování oné měkké huby a dlouhého krku. Tento tisíckrát znovu zahajovaný a opakovaný postup je výzvou pro koně aby psychicky přijal nový náročnější druh vytvoření kroku. Kdy záda a krk neslouží k „pákovité“ kontrole setrvačnosti, ale energie zádi je díky nim kontrolována vznosem. Promešká-li se moment, kdy kůň na udidle překousne, aby pak neprodleně, plně vykročil, (čehož lonž není schopná) tvoří se do budoucna jen další zabrzděný kůň. Úkolem jezdce, možná nejobtížnějším, je zapojit krk beze zbytku do nově požadovaného „jezdeckého“ pohybu. Vyžadují to zcela nové nároky, odlišné od úprku nebo pastvy a vyžaduje to hlavně nutnost ovládání koně jezdcem prostřednictvím otěží. Huba musí přesně informovat o rovnováze těla a energii končetin a stejně nezkresleně – ve správné míře!! - předávat zpět pokyny jezdce. Ejhle prostupnost!
Převažující směr výcviku koní jde ale opačným směrem. Taháním lonží za vnitřní koutek a následným znehybněním krku některou pomocnou otěží, činíme pro budoucí ovladatelnost koní vůbec to nejhorší. Zpoutanost je nazývána „zarámovaností“ a na důkaz odbornosti lonžéra je krk koni seřízen do jakéhosi oblouku. Zhruba podobnému koním z časopisů. Děje se tak podle stejné logiky, s jakou lze očekávat, že budeme-li se česat na Einsteina, bude nám to podobně velkolepě pálit. 9 z 10 ti držitelů licence i o půlnoci suverénně odpapouškuje, že jezdit je třeba odzadu. Kdokoliv však vytvoří tlak v hubě, a potom pobídne, jezdí = lonžuje odpředu. Říká tak koni: „ Nejdřív se opři a potom vykroč!“ Kůň, po nedlouhé navykací době velmi rád uposlechne. S „připaženou“ hlavou, opřeným (nebo zavinutým) krkem a prohnutými zády může dělat kratší, dupavější – tedy pohodlnější kroky.
Ve snaze o dobré pochopení popisuji tento rozhodující okamžik již poněkolikáté. Kontinuální tlak v hubě nevede k ničemu dobrému. ( Není ani receptem na napravení možného vrozeného, nevhodného používání krku, které existuje i u mnoha nelonžovaných koní.) Stále narůstá, deformuje krk a celé tělo koně, deformuje sed a celé tělo jezdce (častá jsou kulatá záda), nutná jsou hluboká sedla s koleními vzpěrkami, postupně vyžaduje stále ostřejší uždění.
Nezkušeného jezdce ani nenapadne, že by šlo otěže používat jinak než silou. Jezdec nabude dojmu, že hledané propojení mezi hubou koně a jeho tělem, nutné pro ovladatelnost, nastane, když se otěže zkrátí „na doraz“. Tedy, když se vaz maximálně zalomí a spolu s krkem se hlava maximálně přitáhne k tělu (oblíbené vzpřimování, čímž se rozumí co nejrazantnější, až kruté najíždění proti co nejzkrácenější otěži ). ( Upřímně: V čem jiném spočívá provádění dalších “sofistikovaných” fází výcviku - shromažďování, podsazování, protlačování, aktivizace zádě, ježdění “na sebe”…, než v různé míře pobízení proti ruce??) Jen tehdy už pak huba nemá kam uhnout, nedělá problémy. Je pevně zapřená v rukách a při použití patřičné síly, (váhy), = bolesti, relativně spolehlivě přijímá pokyny jezdce. Jezdci na takto zpracovaných koních si formálně potvrzují správnost svého stylu odkazem, že nejvyšším bodem těla koně je skutečně jeho týl a posez hluboko v propadlých zádech dává pocit předku jdoucího „do kopce“! Vyznavači takového způsobu jízdy věnují čas svojí jezdecké kariery hledání koně, který se z tohoto dlouhodobě praktikovaného stavu nezblázní! Pro výše popsaný stav huby a krku zavedli pojem „absolutní přilnutí“! Bolestně vibrující svaly žuchev, na čelistech svázaných nánosníkem přes ostré udidlo, ukapávající sliny bolesti a nepřítomný výraz v očích koně, strnulé nadhazování předku v pracovním klusu, vedoucí až k jakési deformované pasáži – vše je slastně vnímáno, jako důkaz nejvyšší šprušle na žebříčku jezdeckých kvalit.
Styl jízdy „proti hubě“ je samozřejmě v totálním rozporu s pravidlem o provádění zádrže. Zádrž je jedinou všestranně korektní formou komunikace jezdce s hubou koně. Zádrž je vždy krátkodobá ! Má svůj začátek a konec. Začíná, jak každý teoreticky ví, citlivým vybídnutím dopředu. Až poté, kdy dojde ke zvětšení tlaku na udidlo, přijde nastavení ruky, které musí být rozeznatelné od předchozího, v pohybu neomezujícího kontaktu. Celá zádrž je sestavena z několika kroků –akcí a reakcí. Má svůj, z okolností vycházející, timing a koordinaci . Vyžaduje soustředění, šikovnost jezdce i koně, jejich sílu trupů – nikoliv sílu ruky , natož huby. Po dokončení zádrže (celé nebo poloviční) by měl kůň disponovat stejnou nebo větší svalovou energií a hlavně měkkou, vnímající hubou!! S permanentně opřenou hubou do otěží se jezdec nikdy ani nepřiblíží takto pojaté zádrži.
Ne každý jezdec zpočátku hodlá posloužit koni svojí rukou, aby si udělal z krku „pátou nohu“, o kterou se opírá. Většina zhrublých koní si ale „pravdoláskaře“ rychle vychová. Při pobídce vpřed na lehké otěži si na ní kůň krk nevytáhne, neobnoví kontakt s udidlem. (Jak by mohl? – nikdy na lonži neměl možnost). Naopak, lekne se té ztráty opory a krkem ještě více zmizí, zároveň se prohne. Jezdce tak dostane do záklonu a s vlajícími otěžemi. Okamžitě nastává trysk! Pozice je to bez nadsázky životu nebezpečná.
Není-li zatím koník ještě tak radikální, spokojí se s tisíckrát obehranou, ale stále fungující hrou. Kůň ponechává jezdci iluzi, že je jím veden. Ve skutečnosti však, vše podstatné režíruje sám. Kůň jezdci donekonečna předkládá k řešení problémy v hubě. Tlačí víc nebo méně, s krkem příliš rovně nebo příliš zatočeným, přežvykuje moc nebo vůbec, vytrhává otěže, brání se udidlu, napíná střídavě i ztrácí vnitřní nebo vnější otěž… . Méně hraví koně (nebo více lonžovaní) mají jinou metodu. Po úvodních minutách lekce, kdy se odpočatý kůň navalí do otěží (jako na lonži) a nechá si jezdcovými pažemi ubrat sílu, se oba s vděčností sejdou na kompromisním opření do udidla v jednom monotónním druhu kroku, s větším opřením v klusu a s největším ve cvalu. “Táhnoucí” kůň, kůň který se hrne proti otěži, nemívá vice energie, má jen vice setrvačnosti a chce být brzděn!!
Způsob samotného pohybu každopádně zůstává jezdcem neobtěžován. Ustálí se logicky v té nejprimitivnější, nejpohodlnější podobě – krátkém posunování nohou. Kořen problému je v tom, že krk s hlavou není zaměstnán pohybem – neboť ani hřbet není zaměstnán pohybem. Problémy s hubou se nevyřeší, pokuď jezdec nebude schopen regulovat přilnutí nikoliv rukou zpět, ale vybídnutím koně holení a těžištěm k dokročení na přilnutí vpřed na dlouhém krku!! Je zcela marné, pokoušet se zvýšit kvalitu přilnutí a soustředění koně věčnou ruční (byť i dobře míněnou I jemnou) ekvilibristikou, kterou jsou uváděni ve zmatek jezdci na některých soustředěních. Na otráveném a nezúčastněném (nebo také spěchajícím) koni, jsou nuceni reagovat na nekončící proud trenérových povelů, mající za cíl ohnout koni krk rovný nebo napřímit krk příliš zatočený. Halou se nese: „ Povol pravou, povol levou, zahraj v prstech na vnitřní, nastav vnější, nepovol, nabídni, zkrať, zakulať, sestav, neper se, nenech ho vytáhnout, …!“ Nezřídka „fígle“ vyústí v doporučení: “ Hele, vezmi si příště radši otěže Thiedemanna nebo průvlečky, přitáhni víc nánosník, vyzkoušej jiné udidlo!“ Ne, že by takové doporučení nebylo někdy z krátkodobého hlediska opodstatněné, ale naprosto nepopiratelně řeší vždy jen následky, nikoliv příčiny. Tzn. jezdce! A tak tedy, technicky upravená změna výrazu nebo poslušnosti koně, zůstane nutně jen povrchní a nestálou.
( Od základu nahlíženo, jedná se stále a stále o totéž! Jezdci a jezdkyně se domáhají na koni pohybových a řekněme učebních kvalit, kterých ale kůň není reálně schopen!! Veškeré snahy se odehrávají v limitech onoho popisovaného “provozního”,” nohochodného”, “setrvačnostního” režimu. Jezdec se snaží z vnějšku, silou nebo fintou vnutit koni tvar nesoucího se koně, ale je to jen nestálá forma bez obsahu. Koně jsou nuceni k věcem, které nemohou splnit, ve kterých nenajdou souvislosti a podřizují se tak pouze tlaku. Jezdci a trenéři chtějí na koni “intonaci”, “rytmus”, “frázování”, “znělost”, ale nevšimli si, že jejich kůň zatím “nezpívá” - jen mluví běžnou řečí! A to ještě často, jen tak na půl huby . Jezdci a trenéři chtějí na koni “propínání kolen”, “odvalování chodidel”, “uvolněnou pánev”, “kontakt s partnerem”, ale nezařídili aby kůň začal “tančit”, zatím pouze chodí. A to ještě často, jen tak šoupe kopytama.)
Pro vyřešení příčiny „pokažené“ huby koně se jezdec musí vrátit strašně daleko. Vlastně nezbytně až do svých vlastních jezdeckých začátků a zrevidovat, jestli si tehdy vytrénoval svá vlastní záda ke všem jezdeckým povinnostem, jak bylo uvedeno výše. Když bude mít svá záda perfektní, může začít učit správně používat hřbet svého koně. Proč? Protože ta koňova neposlušná huba visí s hlavou, právě, na onom krkem prodlouženém hřbetě. Hřbet – záda koně začnou řádně jezdecky pracovat jen tehdy, bude li kůň vynakládat na pohyb více energie. Energie, která (jak již bylo řečeno) koně nezrychlí, ale nadnese a zkrotí setrvačnost! (Do té doby jsou všechny pokusy o navození lehkosti, citlivosti, poslušnosti marné. Jezdecké působení se omezuje na falešné ohýbání krku a reakce k pobídkám se vynucuje jejich větší bolestivostí. Kůň, který je v chronickém sporu se svým jezdcem, odmítá vynakládat dostatek energie k pohybu. Loudavost i spěchavost koně jsou jen dvěma stranami jedné mince. V prvním případě se kůň odmítá vůbec živě rozejít, ve druhém, se odmítá sám v pohybu utlumit! Kůň se do jisté míry podobá vozidlu bez dostatečných otáček motoru. Všechny soustavy vozidla trpí nedostatkem energie. Nejde jet, nejde brzdit, volant nejde otočit, nedobíjí se baterie, netočí se vodní pumpa, motor cuká, při snaze o rozjetí nadobro „chcípne“ atd.)
Začíná se soutředěným vykročením prvním krokem, po nasednutí ! Pokračuje se soustředěným druhým krokem, dále třetím atd. Jeli jezdec dostatečně zodpovědný a náročný na všechny detaily, většinou už u třetího kroku zjistí, že kůň začíná střídat nohy příliš krátce a rychle, takže se jezdec nestíhá přesouvat se svým těžištěm a tedy, že ke krokům nevydává pokyn on , ale začíná být unášen. V souvislosti s tím se kůň ztrácí z kontroly otěží a hra začíná. Krk zamrzne buď v poloze mírně šikmé s netečnou opřenou hubou, nebo je zatočen za otěž, spěchavější koně si krk většinou zalomí před kohoutkem vzhůru (skoro až do kolma) a hlavou naznačí „zaklapnutí“. Jezdec, který hodlá koně v pohybu vzdělávat, má jedinou možnost. Po takto znehodnoceném třetím kroku opět přejít do zastavení a pokusit se vykročit znovu a lépe. Neučiní-li to, většinou sedne na lep koni a odsoudí se k doživotnímu „řešení huby“ za mizerného pohybu. Jenomže jak přejít do zastavení? Možnost je jen a pouze jediná – korektní zádrží! (musí to tak být, protože jedině korektními jezdeckými postupy a pomůckami se může kůň učit korektním- správným reakcím). Kůň však, jak bylo řečeno, už při třetím kroku nejde správně. Jezdec musí koně připravit na zádrž. Vší svojí vůlí a energií si musí vynutit respekt a pozornost ke svým pobídkám k prodloužení kroku i prodloužení krku a následně k překousnutí udidla. Tak aby se mohlo přikročit k přechodu k zastavení. Během oné rádoby kratičké přípravy a následné zádrže, kůň může vytvořit desítky dalších problémů, (je logicky proti požadavku na výdej větší energie), které jezdec musí řešit analogicky výchově dítěte ( nechápavého, vzpurného, bázlivého, nervózního, lenivého, hyperaktivního,…) Mezi jezdcem a koněm probíhá výchovný (výcvikový) proces bezvýhradně fyzickou formou a dialog probíhá děsně rychle. Pro ni musí být jezdec bezvadně připraven. Musí být s to navzdory nesprávnému pohybu koně , důsledně se vždy navracet do správného sedu a ovlivňovat těžiště dvojice ve prospěch oblého pohybu vpřed. Musí rozhodně a okamžitě odporovat podstaným nectnostem a být trpělivý k maličkostem. Každý náznak pochopení a poslušnosti odměnit svojí příjemností a shodou v pohybu s koněm (odměna cukýrkem je beznadějně pozdě a nikdy se nemůže vázat v koňské hlavě k dobrému předchozímu pohybu). Všechny tyto pouze naznačené jezdecké povinnosti, postavené zároveň na rozhodnosti, často i odvaze pustit se s koněm do sporů (bez kterých jezdectví nemůže být), na soustředěnosti se kterou je třeba nepřetržitě hodnotit situaci a volit řešení, jsou pro jezdce nutně fyzicky i psychicky těžké jako hrom. Jezdec má o „zábavu“ postaráno na několik příštích let.
Paradoxem jezdectví je, že jezdec si jeho náročnost musí sám hledat, vytvářet a „nakládat si ji na hřbet “. Jde to i bez ní. Každý se může rozhodnout jestli chce být houslistou, nebo flašinetářem.
IXc) Sportujeme o zlomkrk!
Obávám se, že dnes už prakticky neexistuje kůň, který by nebyl před obsednutím takto „lonžově předpřipraven“. Jezdec, který nemá s čím srovnávat, tedy poznává koně, jako zvíře, které rozhodně není stavěné na nějaké jemné zacházení. Kůň, jemuž vinou člověka „zesprostla“ huba a konec konců celý projev, rozhodně nechce připustit nějaké ovlivňování ze strany jezdce. Jediné co chce, aby mu rukou v udidle vytvořil dostatečně pevné zábradlí. Plní-li jezdec tento požadavek, v plochém, dusavém pohybu nastává relativní klid. Problémy nastanou, když si výcvik vynutí vedení koně do různých směrů a pestřejší změny chodů a ruchů. Každá taková změna zákonitě po koni žádá vydat větší energii. A to se nechce! Navíc lonž rozhodně nevychovává k citlivosti na pobídky , k rychlým reakcím, k variantám pohybu! Lonž vychovává k monotónnímu dupání na kruhu, kde jakákoliv změna je největším hříchem. Intenzívně lonžovaný kůň nereaguje normálně!! O co víc je „splachující“ k vnějším podnětům, o to víc je uzavřen ve svém vnitřním („vyvázaném“) světě, ze kterého bere impulsy pro nečekané starty, odskoky, štycy, „bubáky“atd.
Během odkroužených kilometrů se kůň z nutnosti perfektně naučí základní věc. Opřít se o hubu, když potřebuje a zmizet z udidla, když potřebuje. Vychovává se k pravému opaku pojmu přilnutí. Lonžér bezděčně pracuje, jak již bylo řečeno, na naprostém odpojení činnosti krku od pohybu trupu. Vaz a krk znehybněné vyvázáním mají znemožněno balancovat pohyb.
Nutno říci rovnou, že tento stav není pro koně, jak bylo výše uvedeno, nenormální. Tedy vyvázanost rozhodně nenormální je, ale při přírodním pohybu se krk výrazně aktivně balancováním také nezaměstnává. Je výhodné pádit savanou a při tom se rozhlížet po všech vlcích ve smečce. ( V respektivě i v původní, „přírodní“ situaci krk s hlavou svoji roli při pohybu plní. Při rychlém pohybu podporuje natažený krk s hlavou setrvačnost hmoty těla. Při zpomalování si kůň pomáhá zatnutím krku, zvednutím, případně jeho kmiháním vzad, proti pohybu. Takové použití krku trošku připomíná nesení krku žiraf. Ony také, a zejména, musí hlídat, aby jejich enormní krk nevyvolal natažením vpřed při pomalém pohybu ztrátu rovnováhy a nutnost rychle se podkročit. Stejně zřetelně manipuluje s krkem kůň, který jde krokem a nechce se mu dopředu. Svůj posun reguluje co nejpohodlněji –zkracováním rámce, přibržďováním těžiště - za pohybu krátkého, dupavého, toporného. Ten samý kůň pak při naklusání pravděpodobně ztratí krk natolik, že se vyvazováky- otěže- prověsí a nacválá s namáhavým nadhozením celého předku a následným klácením.)
Cvičitelům koní byla už dlouhý čas známa skutečnost, že výše popsané použití krku ničí snahy po lepším pohybu a ovladatelnosti koně. Skutečně je naprosto nutné zabránit koni při pohybu ztuhnout v krku a zvedat ho. Avšak! Při praktikování permanentního vyvázání hlavy a krku se problém nevyřeší, pouze zakamufluje. Výsledky jsou při nejlepším polovičaté, většinou však horší, než před vyvázáním. Člověk má při snaze o spolupracující krk jedinou možnost. Použít krátkodobou, korektní jezdeckou zádrž, která uvolní hubu a všechny související svalové skupiny krku a plecí. Neprodleně musí následovat nabídnutí otěže a vehementní pokyn pro vydatné vykročení! Pro dokročení na otěž!! Pobídkou holení, bičíkem a hlavně těžištěm - při zachování oné měkké huby a dlouhého krku. Tento tisíckrát znovu zahajovaný a opakovaný postup je výzvou pro koně aby psychicky přijal nový náročnější druh vytvoření kroku. Kdy záda a krk neslouží k „pákovité“ kontrole setrvačnosti, ale energie zádi je díky nim kontrolována vznosem. Promešká-li se moment, kdy kůň na udidle překousne, aby pak neprodleně, plně vykročil, (čehož lonž není schopná) tvoří se do budoucna jen další zabrzděný kůň. Úkolem jezdce, možná nejobtížnějším, je zapojit krk beze zbytku do nově požadovaného „jezdeckého“ pohybu. Vyžadují to zcela nové nároky, odlišné od úprku nebo pastvy a vyžaduje to hlavně nutnost ovládání koně jezdcem prostřednictvím otěží. Huba musí přesně informovat o rovnováze těla a energii končetin a stejně nezkresleně – ve správné míře!! - předávat zpět pokyny jezdce. Ejhle prostupnost!
Převažující směr výcviku koní jde ale opačným směrem. Taháním lonží za vnitřní koutek a následným znehybněním krku některou pomocnou otěží, činíme pro budoucí ovladatelnost koní vůbec to nejhorší. Zpoutanost je nazývána „zarámovaností“ a na důkaz odbornosti lonžéra je krk koni seřízen do jakéhosi oblouku. Zhruba podobnému koním z časopisů. Děje se tak podle stejné logiky, s jakou lze očekávat, že budeme-li se česat na Einsteina, bude nám to podobně velkolepě pálit. 9 z 10 ti držitelů licence i o půlnoci suverénně odpapouškuje, že jezdit je třeba odzadu. Kdokoliv však vytvoří tlak v hubě, a potom pobídne, jezdí = lonžuje odpředu. Říká tak koni: „ Nejdřív se opři a potom vykroč!“ Kůň, po nedlouhé navykací době velmi rád uposlechne. S „připaženou“ hlavou, opřeným (nebo zavinutým) krkem a prohnutými zády může dělat kratší, dupavější – tedy pohodlnější kroky.
Ve snaze o dobré pochopení popisuji tento rozhodující okamžik již poněkolikáté. Kontinuální tlak v hubě nevede k ničemu dobrému. ( Není ani receptem na napravení možného vrozeného, nevhodného používání krku, které existuje i u mnoha nelonžovaných koní.) Stále narůstá, deformuje krk a celé tělo koně, deformuje sed a celé tělo jezdce (častá jsou kulatá záda), nutná jsou hluboká sedla s koleními vzpěrkami, postupně vyžaduje stále ostřejší uždění.
Nezkušeného jezdce ani nenapadne, že by šlo otěže používat jinak než silou. Jezdec nabude dojmu, že hledané propojení mezi hubou koně a jeho tělem, nutné pro ovladatelnost, nastane, když se otěže zkrátí „na doraz“. Tedy, když se vaz maximálně zalomí a spolu s krkem se hlava maximálně přitáhne k tělu (oblíbené vzpřimování, čímž se rozumí co nejrazantnější, až kruté najíždění proti co nejzkrácenější otěži ). ( Upřímně: V čem jiném spočívá provádění dalších “sofistikovaných” fází výcviku - shromažďování, podsazování, protlačování, aktivizace zádě, ježdění “na sebe”…, než v různé míře pobízení proti ruce??) Jen tehdy už pak huba nemá kam uhnout, nedělá problémy. Je pevně zapřená v rukách a při použití patřičné síly, (váhy), = bolesti, relativně spolehlivě přijímá pokyny jezdce. Jezdci na takto zpracovaných koních si formálně potvrzují správnost svého stylu odkazem, že nejvyšším bodem těla koně je skutečně jeho týl a posez hluboko v propadlých zádech dává pocit předku jdoucího „do kopce“! Vyznavači takového způsobu jízdy věnují čas svojí jezdecké kariery hledání koně, který se z tohoto dlouhodobě praktikovaného stavu nezblázní! Pro výše popsaný stav huby a krku zavedli pojem „absolutní přilnutí“! Bolestně vibrující svaly žuchev, na čelistech svázaných nánosníkem přes ostré udidlo, ukapávající sliny bolesti a nepřítomný výraz v očích koně, strnulé nadhazování předku v pracovním klusu, vedoucí až k jakési deformované pasáži – vše je slastně vnímáno, jako důkaz nejvyšší šprušle na žebříčku jezdeckých kvalit.
Styl jízdy „proti hubě“ je samozřejmě v totálním rozporu s pravidlem o provádění zádrže. Zádrž je jedinou všestranně korektní formou komunikace jezdce s hubou koně. Zádrž je vždy krátkodobá ! Má svůj začátek a konec. Začíná, jak každý teoreticky ví, citlivým vybídnutím dopředu. Až poté, kdy dojde ke zvětšení tlaku na udidlo, přijde nastavení ruky, které musí být rozeznatelné od předchozího, v pohybu neomezujícího kontaktu. Celá zádrž je sestavena z několika kroků –akcí a reakcí. Má svůj, z okolností vycházející, timing a koordinaci . Vyžaduje soustředění, šikovnost jezdce i koně, jejich sílu trupů – nikoliv sílu ruky , natož huby. Po dokončení zádrže (celé nebo poloviční) by měl kůň disponovat stejnou nebo větší svalovou energií a hlavně měkkou, vnímající hubou!! S permanentně opřenou hubou do otěží se jezdec nikdy ani nepřiblíží takto pojaté zádrži.
Ne každý jezdec zpočátku hodlá posloužit koni svojí rukou, aby si udělal z krku „pátou nohu“, o kterou se opírá. Většina zhrublých koní si ale „pravdoláskaře“ rychle vychová. Při pobídce vpřed na lehké otěži si na ní kůň krk nevytáhne, neobnoví kontakt s udidlem. (Jak by mohl? – nikdy na lonži neměl možnost). Naopak, lekne se té ztráty opory a krkem ještě více zmizí, zároveň se prohne. Jezdce tak dostane do záklonu a s vlajícími otěžemi. Okamžitě nastává trysk! Pozice je to bez nadsázky životu nebezpečná.
Není-li zatím koník ještě tak radikální, spokojí se s tisíckrát obehranou, ale stále fungující hrou. Kůň ponechává jezdci iluzi, že je jím veden. Ve skutečnosti však, vše podstatné režíruje sám. Kůň jezdci donekonečna předkládá k řešení problémy v hubě. Tlačí víc nebo méně, s krkem příliš rovně nebo příliš zatočeným, přežvykuje moc nebo vůbec, vytrhává otěže, brání se udidlu, napíná střídavě i ztrácí vnitřní nebo vnější otěž… . Méně hraví koně (nebo více lonžovaní) mají jinou metodu. Po úvodních minutách lekce, kdy se odpočatý kůň navalí do otěží (jako na lonži) a nechá si jezdcovými pažemi ubrat sílu, se oba s vděčností sejdou na kompromisním opření do udidla v jednom monotónním druhu kroku, s větším opřením v klusu a s největším ve cvalu. “Táhnoucí” kůň, kůň který se hrne proti otěži, nemívá vice energie, má jen vice setrvačnosti a chce být brzděn!!
Způsob samotného pohybu každopádně zůstává jezdcem neobtěžován. Ustálí se logicky v té nejprimitivnější, nejpohodlnější podobě – krátkém posunování nohou. Kořen problému je v tom, že krk s hlavou není zaměstnán pohybem – neboť ani hřbet není zaměstnán pohybem. Problémy s hubou se nevyřeší, pokuď jezdec nebude schopen regulovat přilnutí nikoliv rukou zpět, ale vybídnutím koně holení a těžištěm k dokročení na přilnutí vpřed na dlouhém krku!! Je zcela marné, pokoušet se zvýšit kvalitu přilnutí a soustředění koně věčnou ruční (byť i dobře míněnou I jemnou) ekvilibristikou, kterou jsou uváděni ve zmatek jezdci na některých soustředěních. Na otráveném a nezúčastněném (nebo také spěchajícím) koni, jsou nuceni reagovat na nekončící proud trenérových povelů, mající za cíl ohnout koni krk rovný nebo napřímit krk příliš zatočený. Halou se nese: „ Povol pravou, povol levou, zahraj v prstech na vnitřní, nastav vnější, nepovol, nabídni, zkrať, zakulať, sestav, neper se, nenech ho vytáhnout, …!“ Nezřídka „fígle“ vyústí v doporučení: “ Hele, vezmi si příště radši otěže Thiedemanna nebo průvlečky, přitáhni víc nánosník, vyzkoušej jiné udidlo!“ Ne, že by takové doporučení nebylo někdy z krátkodobého hlediska opodstatněné, ale naprosto nepopiratelně řeší vždy jen následky, nikoliv příčiny. Tzn. jezdce! A tak tedy, technicky upravená změna výrazu nebo poslušnosti koně, zůstane nutně jen povrchní a nestálou.
( Od základu nahlíženo, jedná se stále a stále o totéž! Jezdci a jezdkyně se domáhají na koni pohybových a řekněme učebních kvalit, kterých ale kůň není reálně schopen!! Veškeré snahy se odehrávají v limitech onoho popisovaného “provozního”,” nohochodného”, “setrvačnostního” režimu. Jezdec se snaží z vnějšku, silou nebo fintou vnutit koni tvar nesoucího se koně, ale je to jen nestálá forma bez obsahu. Koně jsou nuceni k věcem, které nemohou splnit, ve kterých nenajdou souvislosti a podřizují se tak pouze tlaku. Jezdci a trenéři chtějí na koni “intonaci”, “rytmus”, “frázování”, “znělost”, ale nevšimli si, že jejich kůň zatím “nezpívá” - jen mluví běžnou řečí! A to ještě často, jen tak na půl huby . Jezdci a trenéři chtějí na koni “propínání kolen”, “odvalování chodidel”, “uvolněnou pánev”, “kontakt s partnerem”, ale nezařídili aby kůň začal “tančit”, zatím pouze chodí. A to ještě často, jen tak šoupe kopytama.)
Pro vyřešení příčiny „pokažené“ huby koně se jezdec musí vrátit strašně daleko. Vlastně nezbytně až do svých vlastních jezdeckých začátků a zrevidovat, jestli si tehdy vytrénoval svá vlastní záda ke všem jezdeckým povinnostem, jak bylo uvedeno výše. Když bude mít svá záda perfektní, může začít učit správně používat hřbet svého koně. Proč? Protože ta koňova neposlušná huba visí s hlavou, právě, na onom krkem prodlouženém hřbetě. Hřbet – záda koně začnou řádně jezdecky pracovat jen tehdy, bude li kůň vynakládat na pohyb více energie. Energie, která (jak již bylo řečeno) koně nezrychlí, ale nadnese a zkrotí setrvačnost! (Do té doby jsou všechny pokusy o navození lehkosti, citlivosti, poslušnosti marné. Jezdecké působení se omezuje na falešné ohýbání krku a reakce k pobídkám se vynucuje jejich větší bolestivostí. Kůň, který je v chronickém sporu se svým jezdcem, odmítá vynakládat dostatek energie k pohybu. Loudavost i spěchavost koně jsou jen dvěma stranami jedné mince. V prvním případě se kůň odmítá vůbec živě rozejít, ve druhém, se odmítá sám v pohybu utlumit! Kůň se do jisté míry podobá vozidlu bez dostatečných otáček motoru. Všechny soustavy vozidla trpí nedostatkem energie. Nejde jet, nejde brzdit, volant nejde otočit, nedobíjí se baterie, netočí se vodní pumpa, motor cuká, při snaze o rozjetí nadobro „chcípne“ atd.)
Začíná se soutředěným vykročením prvním krokem, po nasednutí ! Pokračuje se soustředěným druhým krokem, dále třetím atd. Jeli jezdec dostatečně zodpovědný a náročný na všechny detaily, většinou už u třetího kroku zjistí, že kůň začíná střídat nohy příliš krátce a rychle, takže se jezdec nestíhá přesouvat se svým těžištěm a tedy, že ke krokům nevydává pokyn on , ale začíná být unášen. V souvislosti s tím se kůň ztrácí z kontroly otěží a hra začíná. Krk zamrzne buď v poloze mírně šikmé s netečnou opřenou hubou, nebo je zatočen za otěž, spěchavější koně si krk většinou zalomí před kohoutkem vzhůru (skoro až do kolma) a hlavou naznačí „zaklapnutí“. Jezdec, který hodlá koně v pohybu vzdělávat, má jedinou možnost. Po takto znehodnoceném třetím kroku opět přejít do zastavení a pokusit se vykročit znovu a lépe. Neučiní-li to, většinou sedne na lep koni a odsoudí se k doživotnímu „řešení huby“ za mizerného pohybu. Jenomže jak přejít do zastavení? Možnost je jen a pouze jediná – korektní zádrží! (musí to tak být, protože jedině korektními jezdeckými postupy a pomůckami se může kůň učit korektním- správným reakcím). Kůň však, jak bylo řečeno, už při třetím kroku nejde správně. Jezdec musí koně připravit na zádrž. Vší svojí vůlí a energií si musí vynutit respekt a pozornost ke svým pobídkám k prodloužení kroku i prodloužení krku a následně k překousnutí udidla. Tak aby se mohlo přikročit k přechodu k zastavení. Během oné rádoby kratičké přípravy a následné zádrže, kůň může vytvořit desítky dalších problémů, (je logicky proti požadavku na výdej větší energie), které jezdec musí řešit analogicky výchově dítěte ( nechápavého, vzpurného, bázlivého, nervózního, lenivého, hyperaktivního,…) Mezi jezdcem a koněm probíhá výchovný (výcvikový) proces bezvýhradně fyzickou formou a dialog probíhá děsně rychle. Pro ni musí být jezdec bezvadně připraven. Musí být s to navzdory nesprávnému pohybu koně , důsledně se vždy navracet do správného sedu a ovlivňovat těžiště dvojice ve prospěch oblého pohybu vpřed. Musí rozhodně a okamžitě odporovat podstaným nectnostem a být trpělivý k maličkostem. Každý náznak pochopení a poslušnosti odměnit svojí příjemností a shodou v pohybu s koněm (odměna cukýrkem je beznadějně pozdě a nikdy se nemůže vázat v koňské hlavě k dobrému předchozímu pohybu). Všechny tyto pouze naznačené jezdecké povinnosti, postavené zároveň na rozhodnosti, často i odvaze pustit se s koněm do sporů (bez kterých jezdectví nemůže být), na soustředěnosti se kterou je třeba nepřetržitě hodnotit situaci a volit řešení, jsou pro jezdce nutně fyzicky i psychicky těžké jako hrom. Jezdec má o „zábavu“ postaráno na několik příštích let.
Paradoxem jezdectví je, že jezdec si jeho náročnost musí sám hledat, vytvářet a „nakládat si ji na hřbet “. Jde to i bez ní. Každý se může rozhodnout jestli chce být houslistou, nebo flašinetářem.