Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
IX. Plive na lonž!! Konec legrace!
IXe) Co když budou o Soudném dnu lonžovat koně lidi?
Ačkoliv jsem dosud neustále mluvil o škodlivosti lonžování pro koně, nejvíce a v první řadě, podle mě, ničí člověka! Jeho vztah ke koni! Ustanovuje (většinou jednou pro vždy) distanci mezi oběma. Člověk sám sebe utvrzuje v názoru, že nemá (a nesmí mít) s vlastním pohybem koně nic společného. Na pohybu se nehodlá fyzicky podílet, hodlá mu pouze panovat! Tak jako na lonži tak i ze sedla. Stejně jako při lonžování, tak také potom v sedle, jen zcela bezduše popohání dopředu patou (špornou) tzv. “aktivizuje záď” a nutně neustále brzdí otěží. Záda pro pohyb neumí použít ani kůň natož jezdec (bývalý lonžér). Proto je zcela mimo realitu nesmělé přání, že by snad dvojice mohla během lonžování nabýt jakékoliv vzájemné fyzické porozumění.
Podle mě nestydatý argument, že ve dvojici se má hýbat pouze kůň, je tak dnes už úplně legitimní. Kvalitní sed má dnes ten jezdec, který na vzdor pohybu těla pod ním, vydrží dřepět vzpříčený a nehnutý jako pařez! Na začátku tohoto trendu snad byla špatně pochopená zásada, že fyzická činnost jezdce v sedle má být co nejméně patrná. Což je absolutně správné! Protože pohyb koně a jezdce má být v souladu. Je to však požadavek na ještě větší jezdeckou fyzickou a pohybovou zdatnost – kompetenci! O to je jezdectví náročnější ! Rozhodně to neznamená pohyb koně pod sedlem ignorovat, vzpírat se mu, nebo se jím nechat pasivně vláčet. Neznamená to ani úmyslně pohyb koně drobit, zploštovat, ponechat ho „přirozeně“ bez energie proto, aby se na takovém koni rovněž „přirozeně“, pohodlně, bez energie hačalo! Samozřejmě, že nevolám po nějakém zmítání se v sedle!! Pohyb jezdcových zad je nutné zredukovat na rytmickou flexi a extensi veškerého zádového svalstva v celé variabilitě kombinací, zároveň v maximální síle a jednoznačnosti! To vše musí sloužit pouze a jedině k náročnému, aktivnímu, udržování těla jezdce v těžišti dobře jdoucího koně a k ještě daleko náročnějšímu ovlivňování těžiště špatně jdoucího koně. Ve všech ostatních druzích sportů jsou záda vždy v důležité, ale vedlejší roli. Jedině jezdectví dává zádům sólo a ostatní údy pouze přihrávájí. (Je směšný často slýchaný výrok, že si dotyčný , dotyčná zničil(a) ježděním záda. V respektivě je to možné. Ale to potom panáček (panenka) jezdil(a) naprosto blbě! A znamená to, že stejně ničil(a) záda a zdraví všem koním, na kterých seděl(a)! Fuj! )
Lonžér nestojí o fyzickou komunikaci s koněm. Maximálně tak cmukací, mlaskací, hvízdací… cukací a práskací. Jednoduše takovou, která ho zaručeně neunaví! Stanoví mezi koněm a sebou poměr otroka a otrokáře. (Jak slušné je od otroka, že neobtěžuje křikem…!) Lonžér rádoby pečuje o kondici, muskulaturu, figuru, poddajnost, atd. pouze a jedině u koně. Sám pro sebe přirozeně žádný tréninkový plán nemá. Nic takového nepotřebuje. Je to zbytečné – vždyť je přece dokonalý. Je přece měřítkem koňovy hodnoty! Až do chvíle, kdy se musí sednout do sedla. Chabost a nepřipravenost jezdce narazí na sílu a otupělost koně. Obvyklý nesoulad má však pohotové jméno : Vinen je kůň! A je rovněž argumentem pro nástup všech prostředků násobících sílu neschopného jezdce. Pro mnohé bezradné je nakonec lepší vrátit se více k lonžování, kde problémy naprosto nejsou. To je na lonžování to opojné! Lonžování se vždy vydaří! Lonžér je vždy „cool“ a vždy, sám sobě i ostaním, velkým odborníkem. Nikdy nevypadá směšně! Stačí si jen počkat, až se kůň v poutech ucuká a začne „robit“! Stačí jen pouta přitáhnout a upravit, když oblouk krku neodpovídá módnímu trendu.
Úplně bez pardonu je třeba odmítnout také nejčastější argument pro nadměrné používání lonže – že totiž koně (zejména mladého), je třeba pod jezdce řádně „nasvalit“! Tento, někdy v historii , někým hodně tupým, vyřčený požadavek se mnohokrát opakovaným vyslovením jeho líných následovníků, stal papouškovanou mantrou! Muskulatura? Ano! Samozřejmě! Ale pouze jako výsledek postupného, pestrého, společného cvičení. Společného proto, že jedině citlivý jezdec na koni, může s respektem k možnostem zejména mladého koně, dávkovat náročnost požadavků na pohybový projev. Společného také proto, že jezdec si musí své svalstvo nutné pro pohyb s koněm budovat a udržovat stejně jako samotný kůň. Svaly koně by měly růst správnou reakcí na svalový podnět jezdce. Svalstvo je morfologický záznam oboustranné komunikace
!
IXe) Co když budou o Soudném dnu lonžovat koně lidi?
Ačkoliv jsem dosud neustále mluvil o škodlivosti lonžování pro koně, nejvíce a v první řadě, podle mě, ničí člověka! Jeho vztah ke koni! Ustanovuje (většinou jednou pro vždy) distanci mezi oběma. Člověk sám sebe utvrzuje v názoru, že nemá (a nesmí mít) s vlastním pohybem koně nic společného. Na pohybu se nehodlá fyzicky podílet, hodlá mu pouze panovat! Tak jako na lonži tak i ze sedla. Stejně jako při lonžování, tak také potom v sedle, jen zcela bezduše popohání dopředu patou (špornou) tzv. “aktivizuje záď” a nutně neustále brzdí otěží. Záda pro pohyb neumí použít ani kůň natož jezdec (bývalý lonžér). Proto je zcela mimo realitu nesmělé přání, že by snad dvojice mohla během lonžování nabýt jakékoliv vzájemné fyzické porozumění.
Podle mě nestydatý argument, že ve dvojici se má hýbat pouze kůň, je tak dnes už úplně legitimní. Kvalitní sed má dnes ten jezdec, který na vzdor pohybu těla pod ním, vydrží dřepět vzpříčený a nehnutý jako pařez! Na začátku tohoto trendu snad byla špatně pochopená zásada, že fyzická činnost jezdce v sedle má být co nejméně patrná. Což je absolutně správné! Protože pohyb koně a jezdce má být v souladu. Je to však požadavek na ještě větší jezdeckou fyzickou a pohybovou zdatnost – kompetenci! O to je jezdectví náročnější ! Rozhodně to neznamená pohyb koně pod sedlem ignorovat, vzpírat se mu, nebo se jím nechat pasivně vláčet. Neznamená to ani úmyslně pohyb koně drobit, zploštovat, ponechat ho „přirozeně“ bez energie proto, aby se na takovém koni rovněž „přirozeně“, pohodlně, bez energie hačalo! Samozřejmě, že nevolám po nějakém zmítání se v sedle!! Pohyb jezdcových zad je nutné zredukovat na rytmickou flexi a extensi veškerého zádového svalstva v celé variabilitě kombinací, zároveň v maximální síle a jednoznačnosti! To vše musí sloužit pouze a jedině k náročnému, aktivnímu, udržování těla jezdce v těžišti dobře jdoucího koně a k ještě daleko náročnějšímu ovlivňování těžiště špatně jdoucího koně. Ve všech ostatních druzích sportů jsou záda vždy v důležité, ale vedlejší roli. Jedině jezdectví dává zádům sólo a ostatní údy pouze přihrávájí. (Je směšný často slýchaný výrok, že si dotyčný , dotyčná zničil(a) ježděním záda. V respektivě je to možné. Ale to potom panáček (panenka) jezdil(a) naprosto blbě! A znamená to, že stejně ničil(a) záda a zdraví všem koním, na kterých seděl(a)! Fuj! )
Lonžér nestojí o fyzickou komunikaci s koněm. Maximálně tak cmukací, mlaskací, hvízdací… cukací a práskací. Jednoduše takovou, která ho zaručeně neunaví! Stanoví mezi koněm a sebou poměr otroka a otrokáře. (Jak slušné je od otroka, že neobtěžuje křikem…!) Lonžér rádoby pečuje o kondici, muskulaturu, figuru, poddajnost, atd. pouze a jedině u koně. Sám pro sebe přirozeně žádný tréninkový plán nemá. Nic takového nepotřebuje. Je to zbytečné – vždyť je přece dokonalý. Je přece měřítkem koňovy hodnoty! Až do chvíle, kdy se musí sednout do sedla. Chabost a nepřipravenost jezdce narazí na sílu a otupělost koně. Obvyklý nesoulad má však pohotové jméno : Vinen je kůň! A je rovněž argumentem pro nástup všech prostředků násobících sílu neschopného jezdce. Pro mnohé bezradné je nakonec lepší vrátit se více k lonžování, kde problémy naprosto nejsou. To je na lonžování to opojné! Lonžování se vždy vydaří! Lonžér je vždy „cool“ a vždy, sám sobě i ostaním, velkým odborníkem. Nikdy nevypadá směšně! Stačí si jen počkat, až se kůň v poutech ucuká a začne „robit“! Stačí jen pouta přitáhnout a upravit, když oblouk krku neodpovídá módnímu trendu.
Úplně bez pardonu je třeba odmítnout také nejčastější argument pro nadměrné používání lonže – že totiž koně (zejména mladého), je třeba pod jezdce řádně „nasvalit“! Tento, někdy v historii , někým hodně tupým, vyřčený požadavek se mnohokrát opakovaným vyslovením jeho líných následovníků, stal papouškovanou mantrou! Muskulatura? Ano! Samozřejmě! Ale pouze jako výsledek postupného, pestrého, společného cvičení. Společného proto, že jedině citlivý jezdec na koni, může s respektem k možnostem zejména mladého koně, dávkovat náročnost požadavků na pohybový projev. Společného také proto, že jezdec si musí své svalstvo nutné pro pohyb s koněm budovat a udržovat stejně jako samotný kůň. Svaly koně by měly růst správnou reakcí na svalový podnět jezdce. Svalstvo je morfologický záznam oboustranné komunikace
!
|
|