Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
XIII. Kůň chce být ježděn špatně!
Dlužno říci, že u mnohých koní je psychická netečnost a tělesná ztuhlost do té míry upevněná, až je nevratná. Jezdec, který hodlá s takovým koněm komunikovat pestřeji, pozměnit jeho způsob pohybu, podstupuje velikou dřinu fyzickou a duševní (vůle znova a znova přes odpor začínat nejjednodušší požadavky) a často riskuje zranění z úrazu. Jezdcovo prosazování jiného používání těla a odmítání starých, zaběhnutých stereotypů, dostává koně do nejistoty a pod silný psychický tlak. Protestní chování může někdy dosahovat až na samotné fyzikální meze. Je nutné v těchto souvislostech uvést druhý železný zákon jezdectví. Vedle „ Kůň chodí tak, jak je ježděn!“ stojí ještě stejně tučně: „Kůň chce být ježděn špatně!“
Současný způsob zrodu jezdce i jezdeckého koně tomuto chtění vychází velmi vstříc. Mladý jezdec ( v drtivé převaze slečna) má velmi málo příležitostí otrkat se bez ohledu na spotřebovaný čas, na zkušeném, pravidelně a dobře ježděném koni. Navíc pod dohledem cvičitele, který by měl dostatek síly odolat tlaku potřebných výdělků a ambicím rychlých soutěžních úspěchů. Aby čím dál mladší a tím i slabší jezdci mohli překonat strach a pořídit něco na koni, je zvykem koně předem vydatně polonžovat. Platí to obecně , ale zejména v případě mladých remont, které se i pro nezkušené jezdce draho pořizují.
(Mladý kůň se bere do tréninku vlastně ve štěněcím věku. Zatím co se domácím mazlíčkům bujnost a nevycválanost s úsměvem toleruje, u koní se považuje za zlomyslnost a je to impuls k zlámání.) Po určité době lonžování na vyvazovacích otěžích, kůň jezdci nabídne opření při pohybu vpřed. Lehoučký mladík nebo slečna bez dostatečných zkušeností a bez rovnováhy, skoro s vděčností přijme. (Úzkostlivě se také dbá, aby kůň pod jezdcem nevyhodil a mnoho trenérů beze studu doporučuje vyvracet koním krk vzhůru.) Opřenou pozici si oba upevňují a není z ní cesty zpět. Ze začátku, při nenáročných požadavcích jde vše dobře i se zataženou „ruční brzdou“. Celý popsaný přístup k výcviku - zjednodušeně „proti hubě“ - má bohužel svoji očividnou, prvoplánově účinnou logiku. (Jezdec vychází vstříc tomu, co si kůň přeje – je vlastně „ koňomil“
.) Jezdec začne tomuto stylu věřit!!! Tato víra bývá zásadně potvrzována tehdy, jestliže se jezdec pokusí na stejném koni jezdit jinak. Počáteční odpor, zmatenost a neovladatelnost většinou opravdu snad ani nestojí za to ! Jezdec se ale nikdy nenaučí rytmicky pobízet s pohybem. Elegantně se veze, přišťouchává špornou aby si udržel tlak v ruce, bez kterého už vůbec není schopen jezdit ani držet rovnováhu. Kůň stárne, „odrndává se“ a nároky se zvyšují. Zatažená brzda se projevuje na zdraví a kůň přestává jít dopředu. Protože jezdec neumí pobídnout (kůň už ani zareagovat) – začínají se přidávat granulky, prodlužovat šporny. Na ty reaguje kůň úprkem (nikdy nesením) a ten se zase musí brzdit rukou a postupně záklonem v sedle. Vždy se má se za to, že za všechny zesilující praktiky mechanické a jezdecké si může kůň sám!! Moderní jezdec s odzbrojující samozřejmostí staví sám sebe do pozice nevinné postavy v ději. S vynaložením sil a fištrónu zatáčí a brzdí přihlouplé zvíře a je jen jeho zásluhou, že start v soutěži nedopadl ještě mnohem hůř. Dovětkem každého komentáře k vlastnímu výkonu profesionální hvězdy by mohlo být: „ Jestli po mě chcete lepší výsledek – dejte mi lepšího koně!“
Obecně, kůň chce být ježděn tak, aby mu to umožnilo „protlouct se“ jezdeckými lekcemi s co nejmenší námahou. Je to úplně analogické a podobné pozici puberťáka při domácím úklidu nebo učedníka ve fabrice. Toto permanentní a často ryze podvědomé úsilí se může projevovat na venek naprosto protichůdně, ale sjednocující snahou je – chodit pouze nohama, za pomocí setrvačnosti.
1) Kůň si dusá nevzrušeně krátkými kroky s hubou schovanou za otěží. Nechce reagovat na pobídku k prodloužení. Naopak „zastavit stát“ umí opravdu na myšlenku. Je to typ, který aby svoji setrvačnost nemusel pracně tlumit – ani si ji nevyrobí!
2) Kůň si opře valnou část váhy svého předku do otěží , do jezdcových rukou. Nese svůj toporný krk rovně nebo mírně šikmo vzhůru, může i klamavě protahovat krk výrazně k zemi. Na rozdíl od „rückengängera“, však aktivně tlačí proti otěži, zapichuje přední kopyta do povrchu, štosuje. Nechává se zrychlit do plochých klátivých kroků, odmítá se však přimět k lehkému a efektivnímu přechodu do nižšího chodu. Tlumení své vlastní setrvačnosti přenechává přes hubu na jezdcovi.
3) Kůň je připraven nechat se vzrušit do “ úprkového” režimu a zaměstná jezdce svým voděním a brzděním tak, že mu zajde chuť na další požadavky. Nese svůj krk vysoko, (někdy až kolmo vzhůru), má ve vazu zalomenou hlavu. Svého jezdce si nese na prohnutých zádech, zapřeného do otěží, jako nutné závaží do huby. Pohybuje se ve všech chodech krátkými, topornými kroky s vyšší frekvencí. Tím způsobem setrvačnost ovládá a má-li možnost zapřít se o terén, dosahuje i relativní obratnosti. Mezi parkurovými koňmi je těchto převaha. (Jsou to právě oni, pro které se musí stavět kolbiště s umělým povrchem, neboť v oblouku na trávě jim smyk podráží nohy!)
Dlužno říci, že u mnohých koní je psychická netečnost a tělesná ztuhlost do té míry upevněná, až je nevratná. Jezdec, který hodlá s takovým koněm komunikovat pestřeji, pozměnit jeho způsob pohybu, podstupuje velikou dřinu fyzickou a duševní (vůle znova a znova přes odpor začínat nejjednodušší požadavky) a často riskuje zranění z úrazu. Jezdcovo prosazování jiného používání těla a odmítání starých, zaběhnutých stereotypů, dostává koně do nejistoty a pod silný psychický tlak. Protestní chování může někdy dosahovat až na samotné fyzikální meze. Je nutné v těchto souvislostech uvést druhý železný zákon jezdectví. Vedle „ Kůň chodí tak, jak je ježděn!“ stojí ještě stejně tučně: „Kůň chce být ježděn špatně!“
Současný způsob zrodu jezdce i jezdeckého koně tomuto chtění vychází velmi vstříc. Mladý jezdec ( v drtivé převaze slečna) má velmi málo příležitostí otrkat se bez ohledu na spotřebovaný čas, na zkušeném, pravidelně a dobře ježděném koni. Navíc pod dohledem cvičitele, který by měl dostatek síly odolat tlaku potřebných výdělků a ambicím rychlých soutěžních úspěchů. Aby čím dál mladší a tím i slabší jezdci mohli překonat strach a pořídit něco na koni, je zvykem koně předem vydatně polonžovat. Platí to obecně , ale zejména v případě mladých remont, které se i pro nezkušené jezdce draho pořizují.
(Mladý kůň se bere do tréninku vlastně ve štěněcím věku. Zatím co se domácím mazlíčkům bujnost a nevycválanost s úsměvem toleruje, u koní se považuje za zlomyslnost a je to impuls k zlámání.) Po určité době lonžování na vyvazovacích otěžích, kůň jezdci nabídne opření při pohybu vpřed. Lehoučký mladík nebo slečna bez dostatečných zkušeností a bez rovnováhy, skoro s vděčností přijme. (Úzkostlivě se také dbá, aby kůň pod jezdcem nevyhodil a mnoho trenérů beze studu doporučuje vyvracet koním krk vzhůru.) Opřenou pozici si oba upevňují a není z ní cesty zpět. Ze začátku, při nenáročných požadavcích jde vše dobře i se zataženou „ruční brzdou“. Celý popsaný přístup k výcviku - zjednodušeně „proti hubě“ - má bohužel svoji očividnou, prvoplánově účinnou logiku. (Jezdec vychází vstříc tomu, co si kůň přeje – je vlastně „ koňomil“
.) Jezdec začne tomuto stylu věřit!!! Tato víra bývá zásadně potvrzována tehdy, jestliže se jezdec pokusí na stejném koni jezdit jinak. Počáteční odpor, zmatenost a neovladatelnost většinou opravdu snad ani nestojí za to ! Jezdec se ale nikdy nenaučí rytmicky pobízet s pohybem. Elegantně se veze, přišťouchává špornou aby si udržel tlak v ruce, bez kterého už vůbec není schopen jezdit ani držet rovnováhu. Kůň stárne, „odrndává se“ a nároky se zvyšují. Zatažená brzda se projevuje na zdraví a kůň přestává jít dopředu. Protože jezdec neumí pobídnout (kůň už ani zareagovat) – začínají se přidávat granulky, prodlužovat šporny. Na ty reaguje kůň úprkem (nikdy nesením) a ten se zase musí brzdit rukou a postupně záklonem v sedle. Vždy se má se za to, že za všechny zesilující praktiky mechanické a jezdecké si může kůň sám!! Moderní jezdec s odzbrojující samozřejmostí staví sám sebe do pozice nevinné postavy v ději. S vynaložením sil a fištrónu zatáčí a brzdí přihlouplé zvíře a je jen jeho zásluhou, že start v soutěži nedopadl ještě mnohem hůř. Dovětkem každého komentáře k vlastnímu výkonu profesionální hvězdy by mohlo být: „ Jestli po mě chcete lepší výsledek – dejte mi lepšího koně!“
Obecně, kůň chce být ježděn tak, aby mu to umožnilo „protlouct se“ jezdeckými lekcemi s co nejmenší námahou. Je to úplně analogické a podobné pozici puberťáka při domácím úklidu nebo učedníka ve fabrice. Toto permanentní a často ryze podvědomé úsilí se může projevovat na venek naprosto protichůdně, ale sjednocující snahou je – chodit pouze nohama, za pomocí setrvačnosti.
1) Kůň si dusá nevzrušeně krátkými kroky s hubou schovanou za otěží. Nechce reagovat na pobídku k prodloužení. Naopak „zastavit stát“ umí opravdu na myšlenku. Je to typ, který aby svoji setrvačnost nemusel pracně tlumit – ani si ji nevyrobí!
2) Kůň si opře valnou část váhy svého předku do otěží , do jezdcových rukou. Nese svůj toporný krk rovně nebo mírně šikmo vzhůru, může i klamavě protahovat krk výrazně k zemi. Na rozdíl od „rückengängera“, však aktivně tlačí proti otěži, zapichuje přední kopyta do povrchu, štosuje. Nechává se zrychlit do plochých klátivých kroků, odmítá se však přimět k lehkému a efektivnímu přechodu do nižšího chodu. Tlumení své vlastní setrvačnosti přenechává přes hubu na jezdcovi.
3) Kůň je připraven nechat se vzrušit do “ úprkového” režimu a zaměstná jezdce svým voděním a brzděním tak, že mu zajde chuť na další požadavky. Nese svůj krk vysoko, (někdy až kolmo vzhůru), má ve vazu zalomenou hlavu. Svého jezdce si nese na prohnutých zádech, zapřeného do otěží, jako nutné závaží do huby. Pohybuje se ve všech chodech krátkými, topornými kroky s vyšší frekvencí. Tím způsobem setrvačnost ovládá a má-li možnost zapřít se o terén, dosahuje i relativní obratnosti. Mezi parkurovými koňmi je těchto převaha. (Jsou to právě oni, pro které se musí stavět kolbiště s umělým povrchem, neboť v oblouku na trávě jim smyk podráží nohy!)
|
|