Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
XIV. Nechat se vést koněm – pohodlné alibi!
V dosavadním textu jsem se z různých směrů pokusil popsat příčiny a důsledky lidské i koňské snahy o relativní pohodlí. Ať se začne z kterékoliv strany, výsledkem obapolné tendence je kůň, který chodí nohama a jezdec, který jezdí rukama a patama. Plemenní koně, vyselektovaní úspěchem v takto pojímaném sportu, jsou zdrojem dalších výkonných, „lehce jezditelných“ generací. Jezdci se přes své trenéry (bývalé úspěšné jezdce) reprodukují tím samým způsobem!!
Obecně už, jaksi, není potřeba řešit otázky: „Jak naučit a přimět koně k pohybu s vyšší energií v každém kroku? S energií, která ho jednoduše nezrychlí, ale nadnese, ovládne setrvačnost, zpomalí rytmus, zvýší citlivost, osvalí tělo!“ Potažmo: „ Jak naučit koně chodit přes hřbet?“
Stále se k této prvotní otázce vracím! Je to tím, jak málo ji slyším odjinud. Mám strach, že se ve spěchu a pohodlí zapomněla! Vždyť motivem k sepsání celé úvahy byla formulovaná nejistota, zda je to vůbec třeba!
V každém řádku textu jsem byl kritický až ironický vůči výcvikovým a jezdeckým postupům, které „vyrábějí“ z koní „schenkelgängery“. Celé jsem to nyní uzavřel tvrzením, že to tak vlastně koně chtějí. Dokonce je faktem, že jsou jimi ještě před výcvikem. Mnohý čtenář se může právem tázat: „Co s tím tedy máme dělat?“ Odpovědí může být: „ V první řadě, více se nad pohybem koní v hlubších detailech zamýšlet! “ „V dalším pořadí, více si koní všímat, více jezdit, méně lonžovat! Více soudit sebe, méně obviňovat koně! V každém případě vždy brát projev koně pod sedlem jako zprávu o vlastní jezdecké schopnosti.
Orientace v problému je zrádná oním základním, do očí bijícím faktem – jak snadno se kůň uvede do pohybu. Stačí mlasknout, klepnout proutkem, dloubnout patou a už máme pohybu, že si s ním někdy ani nevíme rady. (Je-li ho málo, jednodušší koňař si opět mnohokrát jasně potvrdí, že více pohybu dostane silnějším zamlaskáním, větší ránou prutem, bolestivějším nakopnutím.) Děje se tak zcela bez ohledu na to, zda na koni sedíme nebo ne, zda na něm sedíme správně, nebo špatně, zda má hubu vyvázanou nebo ne, dokonce i zda tou hubou třeba táhne vůz s uhlím. Pohyb je tedy dán sám od sebe (jaksi z hůry) a hned je co opracovávat, co obrábět, na co reagovat! CO BRZDIT!! Jak naučit a přimět koně k intenzivnímu pohybu, který se nemusí neustále brzdit otěží, – to je, oč tu běží!!
Mladý kůň se samozřejmě od počátku pohybuje dost nevázaně a spíš víc než míň. Přirozeně každý kdo to vidí, sáhne po nějakém způsobu přibrzdění, zaoblení krku, … , a už se rozbíhá řetězec akcí a reakcí, příčin a následků, opatření a protiopatření , krátce celá nauka o výcviku a ježdění. Nauka, která prokazatelně funguje a má své ověřitelné dílčí výsledky v uplatňovaných postupech. Veškerá pravidla však platí pouze v mezích prvotně nabídnutého koňského pohybu, tedy jak již bylo vícekrát uvedeno, pohybu ekonomického, bez nesenosti, s velkým vlivem setrvačnosti. Onu setrvačnost, člověk rádoby pomáhá koni řešit pomocí závory, zábradlí v hubě. A ono to opravdu učinkuje. Kůň se skutečně přestane pohybovat příliš rychle. Bohužel za jedinou cenu. Cenou je logické, z tlaku vzniklé, ztuhnutí huby (i když kapou sliny), krku ( i když je ohnutý) a zad (i když pérují, ale vždy jen prolamováním). Na neštěstí se ztuhnutí začne očividně projevovat až po určitém čase a trenér mladého koně je spíše veden jednoduchou, rychlou účinností silových metod. Kůň se nevzdělává, netrénuje. Pouze se vytěžuje. (Jak klesají ceny koní po šestém, natož desátém roku stáří, je jednoznačným potvrzením této theze. Prostě platí princip ojetých aut.)
Alternativou ale není negace výše popsaných postupů, s tím, že kůň je v pohybu ponechán sám sobě. Bez cílevědomého působení se kůň, (stejně jako dítě) nemůže vzdělávat.
Jezdectví v principu trpí nečitelností, nepevností zpětné vazby: dobře x špatně!
Například: Ztráta rovnováhy vůbec není tak zřejmá, jako na kole nebo na lyžích.
Nesprávný „timing“ kroků při rozjíždění auta , motor neodpustí. Do koně se prostě kopne a on se nakonec nějak rozejde.
Líní plavci se konec konců v utonulé podobě hromadí při výpusti bazénu , líných jezdců mohou být plné galavečery !!
Krátkodobě účinná „ptákovina“ se jako zcela devastující může projevit až za dlouhý čas a navíc způsobem, který na pravou příčinu vůbec neukazuje.
Léta koním i jezdcům pádí a tak je nakonec pro mnohé lepší nehrabat se příliš v detailech a prostě držet se a jet!
V dosavadním textu jsem se z různých směrů pokusil popsat příčiny a důsledky lidské i koňské snahy o relativní pohodlí. Ať se začne z kterékoliv strany, výsledkem obapolné tendence je kůň, který chodí nohama a jezdec, který jezdí rukama a patama. Plemenní koně, vyselektovaní úspěchem v takto pojímaném sportu, jsou zdrojem dalších výkonných, „lehce jezditelných“ generací. Jezdci se přes své trenéry (bývalé úspěšné jezdce) reprodukují tím samým způsobem!!
Obecně už, jaksi, není potřeba řešit otázky: „Jak naučit a přimět koně k pohybu s vyšší energií v každém kroku? S energií, která ho jednoduše nezrychlí, ale nadnese, ovládne setrvačnost, zpomalí rytmus, zvýší citlivost, osvalí tělo!“ Potažmo: „ Jak naučit koně chodit přes hřbet?“
Stále se k této prvotní otázce vracím! Je to tím, jak málo ji slyším odjinud. Mám strach, že se ve spěchu a pohodlí zapomněla! Vždyť motivem k sepsání celé úvahy byla formulovaná nejistota, zda je to vůbec třeba!
V každém řádku textu jsem byl kritický až ironický vůči výcvikovým a jezdeckým postupům, které „vyrábějí“ z koní „schenkelgängery“. Celé jsem to nyní uzavřel tvrzením, že to tak vlastně koně chtějí. Dokonce je faktem, že jsou jimi ještě před výcvikem. Mnohý čtenář se může právem tázat: „Co s tím tedy máme dělat?“ Odpovědí může být: „ V první řadě, více se nad pohybem koní v hlubších detailech zamýšlet! “ „V dalším pořadí, více si koní všímat, více jezdit, méně lonžovat! Více soudit sebe, méně obviňovat koně! V každém případě vždy brát projev koně pod sedlem jako zprávu o vlastní jezdecké schopnosti.
Orientace v problému je zrádná oním základním, do očí bijícím faktem – jak snadno se kůň uvede do pohybu. Stačí mlasknout, klepnout proutkem, dloubnout patou a už máme pohybu, že si s ním někdy ani nevíme rady. (Je-li ho málo, jednodušší koňař si opět mnohokrát jasně potvrdí, že více pohybu dostane silnějším zamlaskáním, větší ránou prutem, bolestivějším nakopnutím.) Děje se tak zcela bez ohledu na to, zda na koni sedíme nebo ne, zda na něm sedíme správně, nebo špatně, zda má hubu vyvázanou nebo ne, dokonce i zda tou hubou třeba táhne vůz s uhlím. Pohyb je tedy dán sám od sebe (jaksi z hůry) a hned je co opracovávat, co obrábět, na co reagovat! CO BRZDIT!! Jak naučit a přimět koně k intenzivnímu pohybu, který se nemusí neustále brzdit otěží, – to je, oč tu běží!!
Mladý kůň se samozřejmě od počátku pohybuje dost nevázaně a spíš víc než míň. Přirozeně každý kdo to vidí, sáhne po nějakém způsobu přibrzdění, zaoblení krku, … , a už se rozbíhá řetězec akcí a reakcí, příčin a následků, opatření a protiopatření , krátce celá nauka o výcviku a ježdění. Nauka, která prokazatelně funguje a má své ověřitelné dílčí výsledky v uplatňovaných postupech. Veškerá pravidla však platí pouze v mezích prvotně nabídnutého koňského pohybu, tedy jak již bylo vícekrát uvedeno, pohybu ekonomického, bez nesenosti, s velkým vlivem setrvačnosti. Onu setrvačnost, člověk rádoby pomáhá koni řešit pomocí závory, zábradlí v hubě. A ono to opravdu učinkuje. Kůň se skutečně přestane pohybovat příliš rychle. Bohužel za jedinou cenu. Cenou je logické, z tlaku vzniklé, ztuhnutí huby (i když kapou sliny), krku ( i když je ohnutý) a zad (i když pérují, ale vždy jen prolamováním). Na neštěstí se ztuhnutí začne očividně projevovat až po určitém čase a trenér mladého koně je spíše veden jednoduchou, rychlou účinností silových metod. Kůň se nevzdělává, netrénuje. Pouze se vytěžuje. (Jak klesají ceny koní po šestém, natož desátém roku stáří, je jednoznačným potvrzením této theze. Prostě platí princip ojetých aut.)
Alternativou ale není negace výše popsaných postupů, s tím, že kůň je v pohybu ponechán sám sobě. Bez cílevědomého působení se kůň, (stejně jako dítě) nemůže vzdělávat.
Jezdectví v principu trpí nečitelností, nepevností zpětné vazby: dobře x špatně!
Například: Ztráta rovnováhy vůbec není tak zřejmá, jako na kole nebo na lyžích.
Nesprávný „timing“ kroků při rozjíždění auta , motor neodpustí. Do koně se prostě kopne a on se nakonec nějak rozejde.
Líní plavci se konec konců v utonulé podobě hromadí při výpusti bazénu , líných jezdců mohou být plné galavečery !!
Krátkodobě účinná „ptákovina“ se jako zcela devastující může projevit až za dlouhý čas a navíc způsobem, který na pravou příčinu vůbec neukazuje.
Léta koním i jezdcům pádí a tak je nakonec pro mnohé lepší nehrabat se příliš v detailech a prostě držet se a jet!