Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
XV. Nejlepší učební metoda – osobní příklad velitele!
Ve spěchu se většinou pomíjí šance, pokusit se nejdřív u koně změnit způsob pohybu tak, aby si se setrvačností dokázal poradit sám. Dovolím si předložit k úvaze několik svých zkušeností, jak uvést koňská záda „do provozu“ .
S neobsednutým koněm je nejlepší – chodit.
Vzít remontu na ruku , na uzdečku, s příjemně nastaveným stihlem a kráčet. Svižně až zostra! Pro ten účel je dobré mít v úvodu s sebou pomocníka, který by línějšího jedince ze zadu upomínal. Vodičovým prvním a posledním zájmem je kráčet s koněm nejdelším pravidelným krokem, jakého je kůň schopen, na naprosto volné otěži s co nejdelším krkem a nosem. Trasa by měla být minimálně 1- 2km dlouhá, v jednom tahu, v plném nasazení. Je to vždy nádherný a intenzivní zážitek! ( Je-li pojatý „nadoraz“ , ocitnou se po lekci před stájí hodňoučký koňský mladík s dlouhatánským krkem a měkkými pysky a vedle stejně hodný, v oparu stojící vodič.)
V prvních metrech se jedná o čirý, kostrbatý zmatek. Kůň neví co se sebou. V kroku nestíhá a zkouší brzdit, při popohnání vyrazí rychlým klusem (někdy i cvalem), při setkání s udidlem se naštve, obíhá se zádí, pokouší se odskočit. Věci znalý vodič se nenechává „opičárnami“ rozhodit a jde maximálním možným krokem stále vpřed. Mnohokrát se odehraje divadélko neposlušnosti a mnohokrát se koni musí nevyplatit, když se opozdí za vodičem. Vše se řeší za pochodu, na nikoho se nečeká! Dlouho ještě kůň nebude stačit v kroku a tak bude vymýšlet nějaké druhy caplování , nekoordinovaného krokokusu atp. Po čase ale každému koni dojde, že kolečko: – zaostávání, naklusání, předběhnutí, zpomalení, zaostávání – nikam nevede.
Začne se upřímně, ale zatím ještě nešikovně, snažit to „strašné pochodové cvičení“ ukráčet. Úlohou vodiče je neochvějně držet rytmus a největší možnou vydatnost vlastního kroku. Je tak schopen vytvořit koni dlouhodobou pohybovou situaci na pomezí kroku a klusu. S naprosto volnou, jemně kontrolovanou hubou. Ona volná huba není ani tak úlitbou koníkovi – spíše je to „poťouchlost“ vodiče! Kůň by se hrozně rád o udidlo opřel při přechodech do kroku a velice rád by si drknutím do udidla při naklusání potvrdil poplašenost a zdůvodnil si tak nutnost zatnout krk a vyklusat drobivě a prohnutě. Nedopustit to, to je oč tu jde!
I Když má vodič během cesty dost starostí sám se sebou a s držením přímého směru, může si přesto na koni všímat, jak neúčelný a nedostatečný je jeho počáteční krok. (Jestliže kůň vodičovi od počátku v kroku stačí - je závada vždy u toho dvounohého.) Jak nešikovně se snaží o jeho zprostornění nadhazováním krku. Tím se i mírně prohýbá a otvírá si tak cestu k přechodu do stejně dupavého a zatnutého klusu, živeného setrvačností. Proto se musí zarážet o velký kus dál, než by vyžadovalo doběhnutí mezery na úroveň vodiče. Všechny přechody zpátky do kroku jsou samozřejmě opět s hlavou nahoře a doprovázeny nadbytečným dupáním, kmihnutím krkem a celkovým smrštěním, ze kterého následně nejde vytvořit pěkný dlouhý prostorný krok. Schází plynulost a sebekontrola při přechodu do kroku. V souhlasu se vším, co již bylo napsáno, je i v této prvotní výcvikové fázi člověk příkladem koni v kvalitě a intenzitě pohybu.
Pokyny otěží (udidlem) jsou zajisté také důležité, avšak ne prvotní!! Tím, že si udržujeme koňskou hubu po celou dobu maximálně na délku paže, můžeme reagovat skutečně bezprostředně a tím i co nejjemněji. Jemnost - neznatelnost- ruky je při tomto cvičení skutečně nejvyšším příkazem! Přirozeně z důvodů základní důvěryhodnosti mezi mladým koněm a vodičem, hlavně ale proto, aby se navodilo samostatné používání krku a tím i zad u koně v obtížné a do té doby nezažité pohybové situaci. Enormní krok a mnohačetné přechody do krátkých klusových úseků, následované opět nutným prodlouženým krokem. Ruka určitě musí zasáhnout rázně a krátce v momentě, kdy koník vymyslí nějakou vážnější divočinu. Jinak nechť se ruka spíše přizpůsobuje hubě a hlavě. Bránit by měla jen výraznému zvedání a zatínání krku. Působení rukou na hubu může být obdobné působení ruky ze sedla, právě tím, že se jezdec udržuje svojí chůzí v souladu s pohybem koně. Neopouští ho na velkou vzdálenost a zcela mimo směr pohybu, tak jako při lonžování! Vodič si tak může pohlídat, že jeho ruka při tlumení pohybu bude za všech okolností vždy pouze krátkodobě nastavená – pro oba koutky dobře rozložená a srozumitelná - a při zareagování koně okamžitě volná.
Při podpoře prostorného kroku, vedle vlastního kráčení, vodič ještě předpažuje ruku s otěžemi. Popotažením za týl a vytažením nosu podněcuje co nejvýraznější podkročení dlouhého krku. Stejně vodič předpažuje a vlastně sám i přidává do kroku, když kůň vodiče v klusu předbíhá. To proto aby se co nejvíc protáhl a zmírnil nutný přechod do kroku. Aby si kůň přešel do kroku sám. Vlastními silami. Bez využití opory v udidle! Jinak – aby kůň pro svůj přechod do kroku nemohl využít kmihnutí tuhým krkem nahoru a zpátky, kvůli zmírnění setrvačnosti, ale aby svoji hybnost začal tlumit přenášením váhy z nohy na nohu a nadlehčením kohoutku. Takový způsob pohybu může vycházet pouze z dlouhých, aktivních zádových svalů. Ze všeho nejvíc je nutno dbát, aby se kůň při přechodu nezkrátil (nezatnul s krkem i zádové svaly) a aby byl schopen vyprodukovat maximálně dlouhý hned ten první krok po přechodu. S tělem koně dělá toto cvičení divy. Po několika nevydařených pokusech se povede, aby se kůň překulil do klusu z oné popsané natažené polohy, tedy bez zatnutí v zádech, s přenesením váhy z nohy na nohu a s vynesením kohoutku. A rovněž tak zpátky do kroku. Mozek koně každým takovým úspěšným pokusem, začne zvykat tělo na pohybový provoz, který umožní častější a detailnější změny chodů a ruchů, bez ztráty rovnováhy a klidu.
V počátcích nejde o kdovíjakou estetiku, ale dojde-li k tomu a také k doprovodnému snížení krku a překousnutí udidla, zatetelím se blahem! Popsané pochodové cvičení se prakticky nemůže nezdařit. U některých koní je třeba jen více trpělivosti ( a tedy i lepší obuvi
). Vedle popsaných kladných efektů na šikovnost koně a na kondici vodiče, mají tyto několikrát zopakované krokovky ještě jeden nečekaný přínos. Je nemožné se s koněm nezkamarádit, po společně „proklopýtané“ trase a poté, co se Vám kůň v jejím závěru naprosto odevzdá.
Jiný druh „zábavy“ s neobsednutým koněm může představovat „honění koně po hale“. Píšu - po hale -, ale koně je možné honit i v ohradě nebo nejlépe – v oválu. Jednoduše, upřednostňuji prostor s dvěma rovnými dlouhými stěnami o celkové ploše, kterou je člověk schopen s koněm uběhat a nezemřít. Na sobě jsem otestoval, že pro 50ti letého průměrně opotřebovaného muže se jedná o plochu asi 40x20 m. Honění je skutečně vše vystihující pojem. Uzavřu se do prostoru se zcela „nahým“ koněm (maximálně ohlávka nebo uzdečka s velmi příjemně nastaveným stihlem a volným nánosníkem) a sám jsem vyzbrojen nejjednodušším typem dlouhého bičiště s metrovým řemínkem. (prostě něco, z čeho má kůň spíše legraci, než strach) V hale pustím koně z vodítka a scénář se odvíjí ve dvou verzích. 1) Koník odskočí a víří po hale. V tom případě stojím a čekám, až ho to přejde. 2) Koník odkráčí zkoumat náčiní ke sběru trusu, jde se vyválet, jde okusovat překážkový materiál. To je varianta žádoucí a přejde k ní po čase i kůň, který původně upřednostňuje variantu 1). V tom případě se po chvíli ke koni pomalu přiblížím a pokusím se ho klidně rozejít po obvodu haly. Podle situace postupně začnu usilovat o prostorný krok. Nakluše-li kůň, nevadí, snažím se vlastním pohybem z povzdálí klus udržovat v přijatelné, neuspěchané kvalitě. Pokuď moje plíce dovolí. Nikdy a za žádných okolností se nesnažím koně brzdit! (Ani k tomu nemám žádné prostředky.) Každý normální kůň jednou zastaví sám. Když ho chytne “rapl“ znova, tak se klidně čeká znova. Rozhodně také není žádný důvod usilovat o klusání dlouhých kilometrů ve jménu koňovy únavy. Nemám žádný zájem udržovat koně dlouhodobě ve stylu pohybu, který nepovažuji za správný. Jsem s ním v hale proto, aby se začal měnit. Běžně, brzy nastane situace, kdy koně vlastním pohybem kolem středu plochy udržuju v klusu po obvodu. ( Zkracuje-li někde roh, nebo dlouhou stěnu není důležité.) Sleduji a ovlivňuji pouze pohyb. Působím na koně tak aby se stále zklidňoval. Čekám na stav, kdy ho přestane pohánět vlastní vzrušení a vlastní přebytek energie. Kluše stále pomaleji a v pohybu se udržuje jen mojí aktivitou – mým poklusáváním. Ejhle ideální stav. Při mém uměřeném přiblížení k zádi, svůj klus zlepší, opozdím-li se, přechází do kroku. Opět (jako při krokovce) jsou vytvořeny podmínky pro balancování na hranici krok – klus, tentokrát více z té klusové strany. Zcela podle pravidel nekulturního pohybu koně, klus nejdříve končí spíše celkovým zastavením, než přechodem do klidného kroku. Váha je na předních nohách, které pomáhají brzdícímu efektu zabořováním do terénu. Odlehčená záď ještě „dobíhá“ odpředu brzděné tělo, celkový rámec se zkracuje, prohýbá (nebo dokonce kroutí tím, když záď vybočuje ze stopy) a velmi se tak znesnadňuje plynulé vykročení krokem. Skoro donekonečna nyní mohu trénovat moment, kdy původně poslední klusový krok na jedné již skoro „umrtvělé“ zadní noze, se uměřeným pobídnutím stane prvním krokem opět oživeného klusu. Kůň v počátcích zabojuje celým tělem. Musí se vyšvihnout a vytvořit prostor pro podkročení zadní nohy, která již lenošila kdesi za tělem. Vždy se to s úsilím přežene a kůň se dost kostrbatě a prohnutě, jaksi rozzlobeně rozběhne vpřed. V ten moment ho už ale já k žádném klusu nenutím. Počkám, až opět zpomalí a potom ale musím být připraven poblíž pro další pobídku v momentu ukolébávání do kroku. Za nějakou chvíli kůň začne přemýšlet, jak by to „ukolébávání“ mohl vyřešit tak, aby ho opravdu uvádělo z klusu plynule do kroku, ale aby také umožnilo – kdyby zase zadupal ten „otrava“- přejít lehce zpátky do klusu a zbytečně se daleko nerozběhnout. Až na to koník přijde, začne ovládat svoji setrvačnost! To znamená NESE SE! Světe div se, kůň bude pro ten účel používat svůj krk přesně tak, jak potřebuje i bez odborného zkroucení.
Schenkelgänger, kůň přinucený (kterému je umožněno) jít proti tlaku v hubě, má vystaráno. Při přechodu do kroku se vzepře o udidlo. A dále si nechá krk jakoby dojet zbytkem těla, čímž se smrští a prohne. Z klusu tak nějak zvláštně zmizí spodem. Zkrácení trupu později potom již i jezdec podpoří přitažením otěží. Jezdcem, do páteře vytlačené vykročení, skutečně může souvisle navazovat na klus, je ale nutně strnulé, klátivé, v extrémní poloze jde o mimochod. To jízda proti ruce dělá z normálního kroku takovou cennou, nenormální vzácnost na drezůrním obdélníku !!
Popsané prvotní seznámení koně s novým použitím těla během vodění a běhání je užitečnou, ale skutečně křehoučkou jiskřičkou. Má-li se stát do budoucna běžná a přirozená „lehkonohost“ a „lehkohubost“ v každém jeho chodu, cviku, čeká nyní jezdce několikaleté aktivní, nepřerušené foukání a přikládání pod jiskřičku. Myslím, že si člověk musí zpočátku udělat relativně pružný názor o limitech výcviku, o vlastní a koňově roli při cestě k nim. Nejde jinak, než každý krok z těchto hledisek posuzovat a na základě toho, situaci ovlivňovat. Vyhodnocovat reakce a znovu na ně reagovat. Přiznávat si, že vše, co jde příliš snadno a lehce, je prakticky ve 100% případů nějakým způsobem ošizené, povrchní, nic, na čem by se dalo v budoucnu stavět. Až po mnoha letech větších či menších omylů, krutého překonávání lenosti a tápání si člověk začne ve výcviku všímat pevných orientačních bodů, mezi kterými si bude prošlapávat cestu. Podobně, jako nevidomý po delší době bolavého procházení stejné, ale komplikované trasy. Bylo by neúnosné popisovat následně veškeré varianty interakcí koně a jezdce, které znám, natož mnohé další, které neznám .
Ve spěchu se většinou pomíjí šance, pokusit se nejdřív u koně změnit způsob pohybu tak, aby si se setrvačností dokázal poradit sám. Dovolím si předložit k úvaze několik svých zkušeností, jak uvést koňská záda „do provozu“ .
S neobsednutým koněm je nejlepší – chodit.
Vzít remontu na ruku , na uzdečku, s příjemně nastaveným stihlem a kráčet. Svižně až zostra! Pro ten účel je dobré mít v úvodu s sebou pomocníka, který by línějšího jedince ze zadu upomínal. Vodičovým prvním a posledním zájmem je kráčet s koněm nejdelším pravidelným krokem, jakého je kůň schopen, na naprosto volné otěži s co nejdelším krkem a nosem. Trasa by měla být minimálně 1- 2km dlouhá, v jednom tahu, v plném nasazení. Je to vždy nádherný a intenzivní zážitek! ( Je-li pojatý „nadoraz“ , ocitnou se po lekci před stájí hodňoučký koňský mladík s dlouhatánským krkem a měkkými pysky a vedle stejně hodný, v oparu stojící vodič.)
V prvních metrech se jedná o čirý, kostrbatý zmatek. Kůň neví co se sebou. V kroku nestíhá a zkouší brzdit, při popohnání vyrazí rychlým klusem (někdy i cvalem), při setkání s udidlem se naštve, obíhá se zádí, pokouší se odskočit. Věci znalý vodič se nenechává „opičárnami“ rozhodit a jde maximálním možným krokem stále vpřed. Mnohokrát se odehraje divadélko neposlušnosti a mnohokrát se koni musí nevyplatit, když se opozdí za vodičem. Vše se řeší za pochodu, na nikoho se nečeká! Dlouho ještě kůň nebude stačit v kroku a tak bude vymýšlet nějaké druhy caplování , nekoordinovaného krokokusu atp. Po čase ale každému koni dojde, že kolečko: – zaostávání, naklusání, předběhnutí, zpomalení, zaostávání – nikam nevede.
Začne se upřímně, ale zatím ještě nešikovně, snažit to „strašné pochodové cvičení“ ukráčet. Úlohou vodiče je neochvějně držet rytmus a největší možnou vydatnost vlastního kroku. Je tak schopen vytvořit koni dlouhodobou pohybovou situaci na pomezí kroku a klusu. S naprosto volnou, jemně kontrolovanou hubou. Ona volná huba není ani tak úlitbou koníkovi – spíše je to „poťouchlost“ vodiče! Kůň by se hrozně rád o udidlo opřel při přechodech do kroku a velice rád by si drknutím do udidla při naklusání potvrdil poplašenost a zdůvodnil si tak nutnost zatnout krk a vyklusat drobivě a prohnutě. Nedopustit to, to je oč tu jde!
I Když má vodič během cesty dost starostí sám se sebou a s držením přímého směru, může si přesto na koni všímat, jak neúčelný a nedostatečný je jeho počáteční krok. (Jestliže kůň vodičovi od počátku v kroku stačí - je závada vždy u toho dvounohého.) Jak nešikovně se snaží o jeho zprostornění nadhazováním krku. Tím se i mírně prohýbá a otvírá si tak cestu k přechodu do stejně dupavého a zatnutého klusu, živeného setrvačností. Proto se musí zarážet o velký kus dál, než by vyžadovalo doběhnutí mezery na úroveň vodiče. Všechny přechody zpátky do kroku jsou samozřejmě opět s hlavou nahoře a doprovázeny nadbytečným dupáním, kmihnutím krkem a celkovým smrštěním, ze kterého následně nejde vytvořit pěkný dlouhý prostorný krok. Schází plynulost a sebekontrola při přechodu do kroku. V souhlasu se vším, co již bylo napsáno, je i v této prvotní výcvikové fázi člověk příkladem koni v kvalitě a intenzitě pohybu.
Pokyny otěží (udidlem) jsou zajisté také důležité, avšak ne prvotní!! Tím, že si udržujeme koňskou hubu po celou dobu maximálně na délku paže, můžeme reagovat skutečně bezprostředně a tím i co nejjemněji. Jemnost - neznatelnost- ruky je při tomto cvičení skutečně nejvyšším příkazem! Přirozeně z důvodů základní důvěryhodnosti mezi mladým koněm a vodičem, hlavně ale proto, aby se navodilo samostatné používání krku a tím i zad u koně v obtížné a do té doby nezažité pohybové situaci. Enormní krok a mnohačetné přechody do krátkých klusových úseků, následované opět nutným prodlouženým krokem. Ruka určitě musí zasáhnout rázně a krátce v momentě, kdy koník vymyslí nějakou vážnější divočinu. Jinak nechť se ruka spíše přizpůsobuje hubě a hlavě. Bránit by měla jen výraznému zvedání a zatínání krku. Působení rukou na hubu může být obdobné působení ruky ze sedla, právě tím, že se jezdec udržuje svojí chůzí v souladu s pohybem koně. Neopouští ho na velkou vzdálenost a zcela mimo směr pohybu, tak jako při lonžování! Vodič si tak může pohlídat, že jeho ruka při tlumení pohybu bude za všech okolností vždy pouze krátkodobě nastavená – pro oba koutky dobře rozložená a srozumitelná - a při zareagování koně okamžitě volná.
Při podpoře prostorného kroku, vedle vlastního kráčení, vodič ještě předpažuje ruku s otěžemi. Popotažením za týl a vytažením nosu podněcuje co nejvýraznější podkročení dlouhého krku. Stejně vodič předpažuje a vlastně sám i přidává do kroku, když kůň vodiče v klusu předbíhá. To proto aby se co nejvíc protáhl a zmírnil nutný přechod do kroku. Aby si kůň přešel do kroku sám. Vlastními silami. Bez využití opory v udidle! Jinak – aby kůň pro svůj přechod do kroku nemohl využít kmihnutí tuhým krkem nahoru a zpátky, kvůli zmírnění setrvačnosti, ale aby svoji hybnost začal tlumit přenášením váhy z nohy na nohu a nadlehčením kohoutku. Takový způsob pohybu může vycházet pouze z dlouhých, aktivních zádových svalů. Ze všeho nejvíc je nutno dbát, aby se kůň při přechodu nezkrátil (nezatnul s krkem i zádové svaly) a aby byl schopen vyprodukovat maximálně dlouhý hned ten první krok po přechodu. S tělem koně dělá toto cvičení divy. Po několika nevydařených pokusech se povede, aby se kůň překulil do klusu z oné popsané natažené polohy, tedy bez zatnutí v zádech, s přenesením váhy z nohy na nohu a s vynesením kohoutku. A rovněž tak zpátky do kroku. Mozek koně každým takovým úspěšným pokusem, začne zvykat tělo na pohybový provoz, který umožní častější a detailnější změny chodů a ruchů, bez ztráty rovnováhy a klidu.
V počátcích nejde o kdovíjakou estetiku, ale dojde-li k tomu a také k doprovodnému snížení krku a překousnutí udidla, zatetelím se blahem! Popsané pochodové cvičení se prakticky nemůže nezdařit. U některých koní je třeba jen více trpělivosti ( a tedy i lepší obuvi
). Vedle popsaných kladných efektů na šikovnost koně a na kondici vodiče, mají tyto několikrát zopakované krokovky ještě jeden nečekaný přínos. Je nemožné se s koněm nezkamarádit, po společně „proklopýtané“ trase a poté, co se Vám kůň v jejím závěru naprosto odevzdá.
Jiný druh „zábavy“ s neobsednutým koněm může představovat „honění koně po hale“. Píšu - po hale -, ale koně je možné honit i v ohradě nebo nejlépe – v oválu. Jednoduše, upřednostňuji prostor s dvěma rovnými dlouhými stěnami o celkové ploše, kterou je člověk schopen s koněm uběhat a nezemřít. Na sobě jsem otestoval, že pro 50ti letého průměrně opotřebovaného muže se jedná o plochu asi 40x20 m. Honění je skutečně vše vystihující pojem. Uzavřu se do prostoru se zcela „nahým“ koněm (maximálně ohlávka nebo uzdečka s velmi příjemně nastaveným stihlem a volným nánosníkem) a sám jsem vyzbrojen nejjednodušším typem dlouhého bičiště s metrovým řemínkem. (prostě něco, z čeho má kůň spíše legraci, než strach) V hale pustím koně z vodítka a scénář se odvíjí ve dvou verzích. 1) Koník odskočí a víří po hale. V tom případě stojím a čekám, až ho to přejde. 2) Koník odkráčí zkoumat náčiní ke sběru trusu, jde se vyválet, jde okusovat překážkový materiál. To je varianta žádoucí a přejde k ní po čase i kůň, který původně upřednostňuje variantu 1). V tom případě se po chvíli ke koni pomalu přiblížím a pokusím se ho klidně rozejít po obvodu haly. Podle situace postupně začnu usilovat o prostorný krok. Nakluše-li kůň, nevadí, snažím se vlastním pohybem z povzdálí klus udržovat v přijatelné, neuspěchané kvalitě. Pokuď moje plíce dovolí. Nikdy a za žádných okolností se nesnažím koně brzdit! (Ani k tomu nemám žádné prostředky.) Každý normální kůň jednou zastaví sám. Když ho chytne “rapl“ znova, tak se klidně čeká znova. Rozhodně také není žádný důvod usilovat o klusání dlouhých kilometrů ve jménu koňovy únavy. Nemám žádný zájem udržovat koně dlouhodobě ve stylu pohybu, který nepovažuji za správný. Jsem s ním v hale proto, aby se začal měnit. Běžně, brzy nastane situace, kdy koně vlastním pohybem kolem středu plochy udržuju v klusu po obvodu. ( Zkracuje-li někde roh, nebo dlouhou stěnu není důležité.) Sleduji a ovlivňuji pouze pohyb. Působím na koně tak aby se stále zklidňoval. Čekám na stav, kdy ho přestane pohánět vlastní vzrušení a vlastní přebytek energie. Kluše stále pomaleji a v pohybu se udržuje jen mojí aktivitou – mým poklusáváním. Ejhle ideální stav. Při mém uměřeném přiblížení k zádi, svůj klus zlepší, opozdím-li se, přechází do kroku. Opět (jako při krokovce) jsou vytvořeny podmínky pro balancování na hranici krok – klus, tentokrát více z té klusové strany. Zcela podle pravidel nekulturního pohybu koně, klus nejdříve končí spíše celkovým zastavením, než přechodem do klidného kroku. Váha je na předních nohách, které pomáhají brzdícímu efektu zabořováním do terénu. Odlehčená záď ještě „dobíhá“ odpředu brzděné tělo, celkový rámec se zkracuje, prohýbá (nebo dokonce kroutí tím, když záď vybočuje ze stopy) a velmi se tak znesnadňuje plynulé vykročení krokem. Skoro donekonečna nyní mohu trénovat moment, kdy původně poslední klusový krok na jedné již skoro „umrtvělé“ zadní noze, se uměřeným pobídnutím stane prvním krokem opět oživeného klusu. Kůň v počátcích zabojuje celým tělem. Musí se vyšvihnout a vytvořit prostor pro podkročení zadní nohy, která již lenošila kdesi za tělem. Vždy se to s úsilím přežene a kůň se dost kostrbatě a prohnutě, jaksi rozzlobeně rozběhne vpřed. V ten moment ho už ale já k žádném klusu nenutím. Počkám, až opět zpomalí a potom ale musím být připraven poblíž pro další pobídku v momentu ukolébávání do kroku. Za nějakou chvíli kůň začne přemýšlet, jak by to „ukolébávání“ mohl vyřešit tak, aby ho opravdu uvádělo z klusu plynule do kroku, ale aby také umožnilo – kdyby zase zadupal ten „otrava“- přejít lehce zpátky do klusu a zbytečně se daleko nerozběhnout. Až na to koník přijde, začne ovládat svoji setrvačnost! To znamená NESE SE! Světe div se, kůň bude pro ten účel používat svůj krk přesně tak, jak potřebuje i bez odborného zkroucení.
Schenkelgänger, kůň přinucený (kterému je umožněno) jít proti tlaku v hubě, má vystaráno. Při přechodu do kroku se vzepře o udidlo. A dále si nechá krk jakoby dojet zbytkem těla, čímž se smrští a prohne. Z klusu tak nějak zvláštně zmizí spodem. Zkrácení trupu později potom již i jezdec podpoří přitažením otěží. Jezdcem, do páteře vytlačené vykročení, skutečně může souvisle navazovat na klus, je ale nutně strnulé, klátivé, v extrémní poloze jde o mimochod. To jízda proti ruce dělá z normálního kroku takovou cennou, nenormální vzácnost na drezůrním obdélníku !!
Popsané prvotní seznámení koně s novým použitím těla během vodění a běhání je užitečnou, ale skutečně křehoučkou jiskřičkou. Má-li se stát do budoucna běžná a přirozená „lehkonohost“ a „lehkohubost“ v každém jeho chodu, cviku, čeká nyní jezdce několikaleté aktivní, nepřerušené foukání a přikládání pod jiskřičku. Myslím, že si člověk musí zpočátku udělat relativně pružný názor o limitech výcviku, o vlastní a koňově roli při cestě k nim. Nejde jinak, než každý krok z těchto hledisek posuzovat a na základě toho, situaci ovlivňovat. Vyhodnocovat reakce a znovu na ně reagovat. Přiznávat si, že vše, co jde příliš snadno a lehce, je prakticky ve 100% případů nějakým způsobem ošizené, povrchní, nic, na čem by se dalo v budoucnu stavět. Až po mnoha letech větších či menších omylů, krutého překonávání lenosti a tápání si člověk začne ve výcviku všímat pevných orientačních bodů, mezi kterými si bude prošlapávat cestu. Podobně, jako nevidomý po delší době bolavého procházení stejné, ale komplikované trasy. Bylo by neúnosné popisovat následně veškeré varianty interakcí koně a jezdce, které znám, natož mnohé další, které neznám .
|
|