Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
I. Kde ostatní začínají, jezdci končí?
Reaguji na článek „Malé shrnutí o práci hřbetu“ 12.12. 2016 na Equichannelu.
Jsem velmi občasným čtenářem tohoto serveru, ale několika článků jsem si všiml. Autorka má podle mého příjemný, vtipný způsob psaní. Ukazuje na její nadhled a velkorysost k jiným názorům, zároveň se ale v tématech umí dotknout podstatných věcí v jezdectví. Právě vůbec registrace – povšimnutí si - stylu pohybu koně a jezdce, tedy přes záda nebo bez zad, může být prvním cinknutím pro vzbuzení pozornosti těch, kteří styl mají změnit.
Ve druhé polovině článku si klade otázku: „ Je nutné učit koně chodit přes hřbet?“ Sama jasně odpovídá: „ Stručně řečeno, ne!“ Tehdy jsem se trošku polekal. Hlavní autorka předního jezdeckého internetového časopisu v zemi, se takto ptá a takto odpovídá? Jako by se stejně seriozně zabývali v plaveckém časopise otázkou - je nutné učit se plavat na hloubce nebo stačí chodit po dně…, v lyžařském - je nutné učit se lyžovat ze svahu, nebo stačí, nechat se tahat kotvou …, v erotickém - je nutné při milování sundávat kalhoty, nebo to půjde bez toho
?
Tak takhle daleko od sebe (co do úsilí i zážitků) vidím já rozdíl mezi zdravým jezdectvím a jeho lajdáckou, povrchní nápodobou. Rozdíl mezi stavem, kdy oba – jezdec i kůň - vědomě zapojují do společného pohybu a komunikace záda a celé tělo, a stavem, kdy si z vrozené pohodlnosti a nepochopení oba věnují navzájem jen minimální energii a pozornost. Otrávený kůň šoupe nohama pod zaťatým tělem a rozzlobený jezdec ho, stejně zaťatě pošťuchuje špornami. Udidlo je pro oba zábradlím na opírání a otěže v obou směrech přenášejí jeden naschvál za druhým.
Jinou variantou je pasivita jezdce povýšená na princip. Dnes velmi moderní cesta absolutního nerušení koně. Je to zaobalený únik před fyzickou a mentální náročností koně jezdecky vést. Kůň je popsán, jako bytost nadaná touhou telepaticky plnit veškerá přání svého jezdce, bude-li se tento o něho vzorně starat, parádit ho a hlavně ho nenutit chodit na otěži. Samozřejmě existuje ještě oblast turistiky a toulek přírodou, kde jakoby skutečně nezáleží, jak kůň klade nohy a nese se v oblouku… . Ale, sedneme–li na koně, jakýkoliv jeho krok je specielním cvikem. Jako k takovému jsme povinni ho trénovat. Nebudeme-li tak činit, naučí se ho provádět nedbale, přirozeně nenáročně, a tedy špatně! Časem (stejně jako nesoustředěně, nedbale pracující člověk) pocítí kůň bolesti z přetížení, únavu, psychickou nechuť. Navíc, naučím-li koně svojí ignorancí vůči němu, ignorovat moje jezdecké pobídky a povely, naleznu se vbrzku na neovladatelném zvířeti.
Psát o jezdectví je neobyčejně těžké. Jezdectví je činnost tak mnohovrstevná, tak nepodobná ostatním lidským sportům, řemeslům, uměním. Přitom je tak starobylá, tak zdánlivě dobře známá, tak zrádně jednoduchá! Je popisována v nejednoznačných pojmech a definicích, je neměřitelná. Je vždy emocionální! Při čtení textu o jezdectví se střetává vždy určitá fyzická, mentální a empirická vybavenost pisatele s nekonečnou variabilitou téhož v osobě čtenáře. Každý došel, po spletitých cestičkách (mnohokrát slepých) příčin a následků v reakcích různých koní, ke svým různým poznatkům, různým cílům. Není možné, všechny interakce jezdce a koně, zahájené prvním krokem po nasednutí, rozškatulkovat do posloupných ohraničených fází, které jsou pevně dané a obecně srozumitelné.
“Košatost“ problematiky zapříčiní i v této mé úvaze na jedné straně opakovanost, na druhé - v zájmu postupu – nedořečenost některých detailů. Některé věty jsou příliš obsažné a složité. Odráží onu zpropadenou jezdeckou povinnost, udělat v jeden moment 10 věcí najednou a správně.
Kritických a napravovatelských článků je k dispozici řada. S mnohými autory mnohdy souhlasím. Nečetl jsem ale zatím, ani neslyšel, popisovat jezdecké snažení v souvislostech, jaké napadají mě. ( Do digitálního prostředí už se toho vešlo…, tak proč ne ještě jedno kázání stárnoucího amatéra? Nevím, jestli nebudu nudit! Vím ale, že čtenářově shovívavosti dám zabrat!!)
Pokusím se z různých úhlů pohledu logicky podpořit názor, že ježdění přes záda je nutné. Že je přirozené, byť pro jezdce i koně náročné! Je klíčem k pochopení jezdectví! Nerespektováním tohoto principu, jezdectví zaniká. Nastupuje dekadentní kratochvíle, při které je kůň spotřební rekvizitou. Každý jednotlivec, každá generace objevuje základy jezdectví pořád od začátku. Již stovky let se není pořádně čeho chytit! Vyvíjí se totiž neustále stav obecného poznání, vkusu, účelu atd. Existuje snad pouze jediný zákon, avšak jistý jako gravitace: „Kůň chodí a vypadá tak, jak je ježděn!“
Reaguji na článek „Malé shrnutí o práci hřbetu“ 12.12. 2016 na Equichannelu.
Jsem velmi občasným čtenářem tohoto serveru, ale několika článků jsem si všiml. Autorka má podle mého příjemný, vtipný způsob psaní. Ukazuje na její nadhled a velkorysost k jiným názorům, zároveň se ale v tématech umí dotknout podstatných věcí v jezdectví. Právě vůbec registrace – povšimnutí si - stylu pohybu koně a jezdce, tedy přes záda nebo bez zad, může být prvním cinknutím pro vzbuzení pozornosti těch, kteří styl mají změnit.
Ve druhé polovině článku si klade otázku: „ Je nutné učit koně chodit přes hřbet?“ Sama jasně odpovídá: „ Stručně řečeno, ne!“ Tehdy jsem se trošku polekal. Hlavní autorka předního jezdeckého internetového časopisu v zemi, se takto ptá a takto odpovídá? Jako by se stejně seriozně zabývali v plaveckém časopise otázkou - je nutné učit se plavat na hloubce nebo stačí chodit po dně…, v lyžařském - je nutné učit se lyžovat ze svahu, nebo stačí, nechat se tahat kotvou …, v erotickém - je nutné při milování sundávat kalhoty, nebo to půjde bez toho
?
Tak takhle daleko od sebe (co do úsilí i zážitků) vidím já rozdíl mezi zdravým jezdectvím a jeho lajdáckou, povrchní nápodobou. Rozdíl mezi stavem, kdy oba – jezdec i kůň - vědomě zapojují do společného pohybu a komunikace záda a celé tělo, a stavem, kdy si z vrozené pohodlnosti a nepochopení oba věnují navzájem jen minimální energii a pozornost. Otrávený kůň šoupe nohama pod zaťatým tělem a rozzlobený jezdec ho, stejně zaťatě pošťuchuje špornami. Udidlo je pro oba zábradlím na opírání a otěže v obou směrech přenášejí jeden naschvál za druhým.
Jinou variantou je pasivita jezdce povýšená na princip. Dnes velmi moderní cesta absolutního nerušení koně. Je to zaobalený únik před fyzickou a mentální náročností koně jezdecky vést. Kůň je popsán, jako bytost nadaná touhou telepaticky plnit veškerá přání svého jezdce, bude-li se tento o něho vzorně starat, parádit ho a hlavně ho nenutit chodit na otěži. Samozřejmě existuje ještě oblast turistiky a toulek přírodou, kde jakoby skutečně nezáleží, jak kůň klade nohy a nese se v oblouku… . Ale, sedneme–li na koně, jakýkoliv jeho krok je specielním cvikem. Jako k takovému jsme povinni ho trénovat. Nebudeme-li tak činit, naučí se ho provádět nedbale, přirozeně nenáročně, a tedy špatně! Časem (stejně jako nesoustředěně, nedbale pracující člověk) pocítí kůň bolesti z přetížení, únavu, psychickou nechuť. Navíc, naučím-li koně svojí ignorancí vůči němu, ignorovat moje jezdecké pobídky a povely, naleznu se vbrzku na neovladatelném zvířeti.
Psát o jezdectví je neobyčejně těžké. Jezdectví je činnost tak mnohovrstevná, tak nepodobná ostatním lidským sportům, řemeslům, uměním. Přitom je tak starobylá, tak zdánlivě dobře známá, tak zrádně jednoduchá! Je popisována v nejednoznačných pojmech a definicích, je neměřitelná. Je vždy emocionální! Při čtení textu o jezdectví se střetává vždy určitá fyzická, mentální a empirická vybavenost pisatele s nekonečnou variabilitou téhož v osobě čtenáře. Každý došel, po spletitých cestičkách (mnohokrát slepých) příčin a následků v reakcích různých koní, ke svým různým poznatkům, různým cílům. Není možné, všechny interakce jezdce a koně, zahájené prvním krokem po nasednutí, rozškatulkovat do posloupných ohraničených fází, které jsou pevně dané a obecně srozumitelné.
“Košatost“ problematiky zapříčiní i v této mé úvaze na jedné straně opakovanost, na druhé - v zájmu postupu – nedořečenost některých detailů. Některé věty jsou příliš obsažné a složité. Odráží onu zpropadenou jezdeckou povinnost, udělat v jeden moment 10 věcí najednou a správně.
Kritických a napravovatelských článků je k dispozici řada. S mnohými autory mnohdy souhlasím. Nečetl jsem ale zatím, ani neslyšel, popisovat jezdecké snažení v souvislostech, jaké napadají mě. ( Do digitálního prostředí už se toho vešlo…, tak proč ne ještě jedno kázání stárnoucího amatéra? Nevím, jestli nebudu nudit! Vím ale, že čtenářově shovívavosti dám zabrat!!)
Pokusím se z různých úhlů pohledu logicky podpořit názor, že ježdění přes záda je nutné. Že je přirozené, byť pro jezdce i koně náročné! Je klíčem k pochopení jezdectví! Nerespektováním tohoto principu, jezdectví zaniká. Nastupuje dekadentní kratochvíle, při které je kůň spotřební rekvizitou. Každý jednotlivec, každá generace objevuje základy jezdectví pořád od začátku. Již stovky let se není pořádně čeho chytit! Vyvíjí se totiž neustále stav obecného poznání, vkusu, účelu atd. Existuje snad pouze jediný zákon, avšak jistý jako gravitace: „Kůň chodí a vypadá tak, jak je ježděn!“
|