Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
II. Kůň v soukolí !
Bohužel, jeví se mi, že v současné době, pro valnou část „koňařské“ obce přestalo být důležité, jak kůň pod jezdcem chodí a jak vypadá - jak je ježděn! Jen když dobře slouží úspěchu! Jen když stačí rychle „uklízet předek“, jen když na diagonále umí „ zamašírovat“ ! Drtivá většina lidí zainteresovaných do sportovního ježdění si vytvořila uzavřený svět založený na názoru, že jezdectví a jeho pravidla slouží pouze k tomu, jak si koně co nejrychleji podřídit a co nejefektivněji využít. V tomto absolutně dominantním světě je vše jednoduché a všechno už je vyřešeno. Platí zde jasné metodické i mechanické postupy jak koně zpracovat. Fyzická role jezdce je v této soustavě omezována na velitelskou a estetickou stránku. Od pohybového a emočního projevu koně si jezdec udržuje odstup a nebere za něj odpovědnost. Rozumí se, že geneticky buď kůň pohyb a postavu má nebo nemá a jezditelný buď je nebo není. Charakter soutěží a způsob rozhodování je dlouhodobě nastaven pro úspěch a rentabilitu daného pojetí. Jezdci a cvičitelé, hluboce ponořeni v tomto světě (někdy i postiženi úspěchem ), jsou přirozeně sami se sebou spokojeni a nemají potřebu cokoliv řešit. Veškeré složky uzavřeného kruhu – chov, odchov, trh s koňmi, metody výcviku, charakter soutěží, styl rozhodování, průmysl jezdeckých potřeb, výživy a služeb, dotace , komerce…, - všechny se vzájemně podporují a potvrzují. Myslím, že zhruba tak před 20ti až 30ti lety se v důsledku vzrůstající konkurence začalo v každé z jednotlivých oblastí „tlačit na pilu“. ( embryo transfer, klonování, röentgeny, co nejranější testace, mechanické výcvikové vynálezy, extra energetické krmné směsi, dopingy, atd., atp.) Všichni touží cestu ke slávě (k návratu investic) co nejvíce urychlit a nějak „posichrovat“!
Pozornost profesionálů se zúžila na ony dvě nejvýnosnější vlastnosti (skok a mávání nohama). Zúžil se také ale bohužel i jejich jezdecký obzor. Kromě skoku a “posunu” nezbývá většinou na nic jiného čas. Dnešní koně požadované vlohy nabízejí relativně snadno. Jezdcům to tak umožňuje připravovat do soutěží dokonce I celé menší stádečko koní najednou. Velký počet koní opět zpětně vynucuje (chtě,nechtě) povrchnost. A tak někteří jezdci představují svým následovníkům jezdecké umění účelovostí ohlodané na kost. Podoba současného jezdeckého stylu a podoba jezdeckého poměru ke koni je formována tímto účelem . V důsledku toho se ve zvýšené míře objevují křiklavé, nepřehlédnutelné, do extrému dotažené nezdary přípravy koní. Rollkůr, bolestivost ve hřbetě, strnulost, neovladatelnost, nechuť k pohybu dopředu... . Jeví se mi, že podobné průšvihy jsou očekávatelnými výsledky tlaku na výkon. Jsou založeny již v počátcích popsaného úzkého pojetí sportovního ježdění. Protože je to pojetí zúžené, je deformované! A deformuje jak koně, tak i jezdce! Aktivně vyrábí tuhého koně!! Ze začátku nepozorovaně, protože je to výhodné a rychlé a nikomu to nevadí. Později už s tím nejde nic dělat, i přes alibistické roubování uvolňovacích technik.
Naprostá většina jezdců necítí problém – koně nekřičí. Stejný podíl je bohužel i slepých rozhodčích, kteří nevidí “koňský křik”! S velikým pathosem se registrují stopy krve pod špornou nebo v koutcích huby, strkají se dva prsty pod nánosník, přeměřují se biče, testují se tělní tekutiny,... . S naprostým klidem, často i potleskem je však přijímán jakýkoliv zoufalý styl jízdy, který šťastnou náhodou krvácením neskončil, ale ke zmíněným excesům dlouhodobě jasně vede! Je to důsledkem popisovaného „zbožštění“ úspěchu. (Však také úspěšní bývají bohorovní až běda!) Co je úspěšné, je nekritizovatelné. „Až do té kapky krve si jezdi jak chceš !!” Jakoby se rozumělo samo sebou, že ježdění přirozeně musí vést k poškozování koně. A erudované ježdění znamená, udržování těch škod těsně pod měřitelnou, zřetelnou, “neokecatelnou” hranicí. Rozhodčí se scvrknul na robotka s čidly. Měří úhel nosní linie, registruje vysezení pracovního klusu, velikost sponzorského loga, přesnost dojetí k písmenu, atd. Není však jednoduché označit koně cvičeného k nesenému, nenásilnému pohybu od koně ježděného proti ruce. Natož nesenost nekompromisně upřednostnit! Rozhodování v jezdectví se chytlo do pasti rádoby spravedlivé, ale slepé objektivity a slouží tak tím dobře výše popsanému rychlému kolotoči trhu s koňmi a trhu se slávou. Úplně odumřel zájem o velkou oblast, která také jezdectví tvoří, ale je neměřitelná a úspěchu slouží až po čase: “Dlouhodobé, posilující a k citlivosti vedoucí vzdělávání koně a jezdce!”
Bohužel, jeví se mi, že v současné době, pro valnou část „koňařské“ obce přestalo být důležité, jak kůň pod jezdcem chodí a jak vypadá - jak je ježděn! Jen když dobře slouží úspěchu! Jen když stačí rychle „uklízet předek“, jen když na diagonále umí „ zamašírovat“ ! Drtivá většina lidí zainteresovaných do sportovního ježdění si vytvořila uzavřený svět založený na názoru, že jezdectví a jeho pravidla slouží pouze k tomu, jak si koně co nejrychleji podřídit a co nejefektivněji využít. V tomto absolutně dominantním světě je vše jednoduché a všechno už je vyřešeno. Platí zde jasné metodické i mechanické postupy jak koně zpracovat. Fyzická role jezdce je v této soustavě omezována na velitelskou a estetickou stránku. Od pohybového a emočního projevu koně si jezdec udržuje odstup a nebere za něj odpovědnost. Rozumí se, že geneticky buď kůň pohyb a postavu má nebo nemá a jezditelný buď je nebo není. Charakter soutěží a způsob rozhodování je dlouhodobě nastaven pro úspěch a rentabilitu daného pojetí. Jezdci a cvičitelé, hluboce ponořeni v tomto světě (někdy i postiženi úspěchem ), jsou přirozeně sami se sebou spokojeni a nemají potřebu cokoliv řešit. Veškeré složky uzavřeného kruhu – chov, odchov, trh s koňmi, metody výcviku, charakter soutěží, styl rozhodování, průmysl jezdeckých potřeb, výživy a služeb, dotace , komerce…, - všechny se vzájemně podporují a potvrzují. Myslím, že zhruba tak před 20ti až 30ti lety se v důsledku vzrůstající konkurence začalo v každé z jednotlivých oblastí „tlačit na pilu“. ( embryo transfer, klonování, röentgeny, co nejranější testace, mechanické výcvikové vynálezy, extra energetické krmné směsi, dopingy, atd., atp.) Všichni touží cestu ke slávě (k návratu investic) co nejvíce urychlit a nějak „posichrovat“!
Pozornost profesionálů se zúžila na ony dvě nejvýnosnější vlastnosti (skok a mávání nohama). Zúžil se také ale bohužel i jejich jezdecký obzor. Kromě skoku a “posunu” nezbývá většinou na nic jiného čas. Dnešní koně požadované vlohy nabízejí relativně snadno. Jezdcům to tak umožňuje připravovat do soutěží dokonce I celé menší stádečko koní najednou. Velký počet koní opět zpětně vynucuje (chtě,nechtě) povrchnost. A tak někteří jezdci představují svým následovníkům jezdecké umění účelovostí ohlodané na kost. Podoba současného jezdeckého stylu a podoba jezdeckého poměru ke koni je formována tímto účelem . V důsledku toho se ve zvýšené míře objevují křiklavé, nepřehlédnutelné, do extrému dotažené nezdary přípravy koní. Rollkůr, bolestivost ve hřbetě, strnulost, neovladatelnost, nechuť k pohybu dopředu... . Jeví se mi, že podobné průšvihy jsou očekávatelnými výsledky tlaku na výkon. Jsou založeny již v počátcích popsaného úzkého pojetí sportovního ježdění. Protože je to pojetí zúžené, je deformované! A deformuje jak koně, tak i jezdce! Aktivně vyrábí tuhého koně!! Ze začátku nepozorovaně, protože je to výhodné a rychlé a nikomu to nevadí. Později už s tím nejde nic dělat, i přes alibistické roubování uvolňovacích technik.
Naprostá většina jezdců necítí problém – koně nekřičí. Stejný podíl je bohužel i slepých rozhodčích, kteří nevidí “koňský křik”! S velikým pathosem se registrují stopy krve pod špornou nebo v koutcích huby, strkají se dva prsty pod nánosník, přeměřují se biče, testují se tělní tekutiny,... . S naprostým klidem, často i potleskem je však přijímán jakýkoliv zoufalý styl jízdy, který šťastnou náhodou krvácením neskončil, ale ke zmíněným excesům dlouhodobě jasně vede! Je to důsledkem popisovaného „zbožštění“ úspěchu. (Však také úspěšní bývají bohorovní až běda!) Co je úspěšné, je nekritizovatelné. „Až do té kapky krve si jezdi jak chceš !!” Jakoby se rozumělo samo sebou, že ježdění přirozeně musí vést k poškozování koně. A erudované ježdění znamená, udržování těch škod těsně pod měřitelnou, zřetelnou, “neokecatelnou” hranicí. Rozhodčí se scvrknul na robotka s čidly. Měří úhel nosní linie, registruje vysezení pracovního klusu, velikost sponzorského loga, přesnost dojetí k písmenu, atd. Není však jednoduché označit koně cvičeného k nesenému, nenásilnému pohybu od koně ježděného proti ruce. Natož nesenost nekompromisně upřednostnit! Rozhodování v jezdectví se chytlo do pasti rádoby spravedlivé, ale slepé objektivity a slouží tak tím dobře výše popsanému rychlému kolotoči trhu s koňmi a trhu se slávou. Úplně odumřel zájem o velkou oblast, která také jezdectví tvoří, ale je neměřitelná a úspěchu slouží až po čase: “Dlouhodobé, posilující a k citlivosti vedoucí vzdělávání koně a jezdce!”