Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
XI. Mléko si cvrndáme sami!
Není uvolněného koně bez uvolněného jezdce! Avšak! Skutečná, podvědomá, přirozená uvolněnost jezdce stojí dílem na jeho životosprávě a výchově už od dětství, dílem na dlouhodobém, cílevědomém úsilí nalézt rovnováhu na koni. (úmyslně nepíšu výhradně v sedle.) Jestliže tedy jezdec, který unese kritiku nebo uzná sám, že jezdí na ztuhlém koni, hodlá stav změnit, musí podstatně změnit sám sebe. Neboť ztuhlost nespadla z nebe - kůň chodí tak, jak je ježděn!
( Je však snažší setkat se bílou velrybou, než s jezdcem (jezdkyní), který by byl ochoten, po určité době vlastního ježdění, popřít svůj dosavadní vadný styl I celkový pojem o jezdectví. Jezdci ve své většině jsou schopni dobromyslně žertovat nad kritikou, že jim smrdí nohy, snad i, že v mládí provozovali incest, dokonce – ó hrůzo – I, že třeba volili Zemana, ale utloukli by nejraději kamenem toho, kdo by si dovolil kritizovat přímo jejich ježdění a ne ” nechápavost” a “komplikovanost” jejich koně.)
V koni dlouhodobě ježděném špatně, (do tuha, jako schenkelgänger) již uvolněnost přítomna není. (Nutno stále připomínat, že na schenkelgangerovi se od počátku svým způsobem jezdí snadněji a s relativně rychlými pokroky - což je svádějící.) Nelze ji „odemknout“ nějakou jezdeckou (natož lonžovací) finesou během 15ti minut. Mnoho jezdců však uvolnění chápe právě tak!! Uvolněním se začnou zabývat až když se neovladatelností nebo bolestmi začne snižovat koňova „konkurenceschopnost“. Po příčinách problému se většinou moc nepátrá. Ztuhlost se chápe jako cosi, co si kůň přináší na jízdárnu z boxu, případně od minulého jezdce, případně je to důsledek věku, exteriérové vady, špatného původu atd. Bože chraň, že by snad jezdec sám měl nějakou vinu! Že by ztuhnutí koně souviselo třeba s okamžikem, kdy do něj jezdec hrcne a popadne otěže!
Tak jako se povrchně odbývají příčiny stavu, tak se také povrchně hledá náprava. Snaze jezdit na uvolněném koni se rádoby vychází všemožně vstříc. Uvolnění se pro ten účel vytrhlo ze souvislostí podstaty pohybu koně a jeho naladění. Pracuje se na něm, jako na fasádě, která se lepí na křivou zeď!!
Heslem metodiky mnohých moderních hlasatelů uvolnění je: „Uvolňujeme snadno a rychle“! Převážně se k uvolnění hledá právě ta cesta, která by jezdce co nejméně obtěžovala a ne dosti na tom, honba za uvolněním se často zvrhne v ještě silnější používání všeho, co ke ztuhnutí vedlo. Mnoho jezdců jakoby koni říkalo: „ Varuju tě! Koukej se, hele, uvolnit a rychle! Jestli to nepůjde po dobrým , tak to půjde po zlým“! Před usednutím se koník nechá vycukat na lonži (dokuď nesklapne) a pod sedlem se pamatuje na to, aby se na úvod několikrát zatáhl otěží hubou až k botě (kvůli uvolnění krku). Po vykročení, - na koutcích stažených nánosníkem a vytažených lícnicemi - se bez přestání vibruje, protahuje, pocukává udidlem (aby se přežvykovalo ). Do rejstříku postupů také často patří neúčelné klusání v úvodu lekce na prověšené otěži. Je-li kůň „ubrkán“, zaklapnut a podaří-li se zvítězit nad zatnutou spodní čelistí, pak je kůň „uvolněn“. Kožedělný a železářský průmysl dále nabízí řadu mechanických udělátek, které zaručeně hubu a tím rádoby i celého koně lehce, bez námahy „uvolní“. Kupříkladu pěna kolem huby – jakoby důkaz přilnutí - se jednoduše vyrobí slinopudným kovem na udidle. Je to příklad laciné, povrchní fintičky z celé řady dalších, které jezdectví snižují na samolibé machírkování a vzdalují ho poctivému sportu. Situace je v koncích zhusta zachraňována již výše zmíněnými chiropraktiky, tejpovači, šamany.
Není uvolněného koně bez uvolněného jezdce! Avšak! Skutečná, podvědomá, přirozená uvolněnost jezdce stojí dílem na jeho životosprávě a výchově už od dětství, dílem na dlouhodobém, cílevědomém úsilí nalézt rovnováhu na koni. (úmyslně nepíšu výhradně v sedle.) Jestliže tedy jezdec, který unese kritiku nebo uzná sám, že jezdí na ztuhlém koni, hodlá stav změnit, musí podstatně změnit sám sebe. Neboť ztuhlost nespadla z nebe - kůň chodí tak, jak je ježděn!
( Je však snažší setkat se bílou velrybou, než s jezdcem (jezdkyní), který by byl ochoten, po určité době vlastního ježdění, popřít svůj dosavadní vadný styl I celkový pojem o jezdectví. Jezdci ve své většině jsou schopni dobromyslně žertovat nad kritikou, že jim smrdí nohy, snad i, že v mládí provozovali incest, dokonce – ó hrůzo – I, že třeba volili Zemana, ale utloukli by nejraději kamenem toho, kdo by si dovolil kritizovat přímo jejich ježdění a ne ” nechápavost” a “komplikovanost” jejich koně.)
V koni dlouhodobě ježděném špatně, (do tuha, jako schenkelgänger) již uvolněnost přítomna není. (Nutno stále připomínat, že na schenkelgangerovi se od počátku svým způsobem jezdí snadněji a s relativně rychlými pokroky - což je svádějící.) Nelze ji „odemknout“ nějakou jezdeckou (natož lonžovací) finesou během 15ti minut. Mnoho jezdců však uvolnění chápe právě tak!! Uvolněním se začnou zabývat až když se neovladatelností nebo bolestmi začne snižovat koňova „konkurenceschopnost“. Po příčinách problému se většinou moc nepátrá. Ztuhlost se chápe jako cosi, co si kůň přináší na jízdárnu z boxu, případně od minulého jezdce, případně je to důsledek věku, exteriérové vady, špatného původu atd. Bože chraň, že by snad jezdec sám měl nějakou vinu! Že by ztuhnutí koně souviselo třeba s okamžikem, kdy do něj jezdec hrcne a popadne otěže!
Tak jako se povrchně odbývají příčiny stavu, tak se také povrchně hledá náprava. Snaze jezdit na uvolněném koni se rádoby vychází všemožně vstříc. Uvolnění se pro ten účel vytrhlo ze souvislostí podstaty pohybu koně a jeho naladění. Pracuje se na něm, jako na fasádě, která se lepí na křivou zeď!!
Heslem metodiky mnohých moderních hlasatelů uvolnění je: „Uvolňujeme snadno a rychle“! Převážně se k uvolnění hledá právě ta cesta, která by jezdce co nejméně obtěžovala a ne dosti na tom, honba za uvolněním se často zvrhne v ještě silnější používání všeho, co ke ztuhnutí vedlo. Mnoho jezdců jakoby koni říkalo: „ Varuju tě! Koukej se, hele, uvolnit a rychle! Jestli to nepůjde po dobrým , tak to půjde po zlým“! Před usednutím se koník nechá vycukat na lonži (dokuď nesklapne) a pod sedlem se pamatuje na to, aby se na úvod několikrát zatáhl otěží hubou až k botě (kvůli uvolnění krku). Po vykročení, - na koutcích stažených nánosníkem a vytažených lícnicemi - se bez přestání vibruje, protahuje, pocukává udidlem (aby se přežvykovalo ). Do rejstříku postupů také často patří neúčelné klusání v úvodu lekce na prověšené otěži. Je-li kůň „ubrkán“, zaklapnut a podaří-li se zvítězit nad zatnutou spodní čelistí, pak je kůň „uvolněn“. Kožedělný a železářský průmysl dále nabízí řadu mechanických udělátek, které zaručeně hubu a tím rádoby i celého koně lehce, bez námahy „uvolní“. Kupříkladu pěna kolem huby – jakoby důkaz přilnutí - se jednoduše vyrobí slinopudným kovem na udidle. Je to příklad laciné, povrchní fintičky z celé řady dalších, které jezdectví snižují na samolibé machírkování a vzdalují ho poctivému sportu. Situace je v koncích zhusta zachraňována již výše zmíněnými chiropraktiky, tejpovači, šamany.
|
|