Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
X. Uvolnění – pláč nad rozlitým mlékem!
Mnoho jezdců bezelstně přiznává, že neradi jezdí, že ani neumí jezdit na koni, který neklade odpor, kterému se nechce tlačit proti otěži. Takoví jezdci vyznávají hlavní (obvykle jedinou) jezdeckou dovednost „ nakopat si To do ruky“! Jsou schopni s nezúčastněnou tváří a většinou jen s použitím posilujícího uždění, více - méně zatáčet a brzdit energii , která zpravidla nevzniká reakcí na jednotlivé pobídky, ale plašením bolavým nenápadným nepříjemnem: špornami a údery tuhými zády co nejvíce na zadní rozsochu. Vžilo se, že to je ten pravý, elegantní, moderní způsob ježdění.
Řada koní a jezdců s takovým stylem prožije celou (a může být - i úpěšnou) sportovní karieru na průměrných obtížnostních stupních. Investuje-li se dostatek peněz, je možné nalézt jedince, kteří takto „proti ruce“ přejdou čistě i 160ku nebo odšlapou GP Special. ( Parkuroví jezdci jsou foceni výhradně nad skokem. Není to vlastně proto, že při pohybu mezi překážkami nic pěkného k pochlubení není? Nejkrásnější – nejuvolněnější fotky drezůristů jsou konec konců z dekorování nebo z defilé. Čest budiž vyjímkám!! ) Ztrnulost pohybu a zjevná nepohoda koně v mnohých předvedeních, však vyvolávají v posledních letech snahy o změnu. Prakticky celá módní jezdecká teorie řeší nejvíce ze všeho uvolnění. UVOLNĚNÍ se skloňuje ve všech pádech! Kde se však bere ta permanentní ztuhlost, tenze, napětí? V předchozím textu jsem se pokoušel argumentovat, že mnohé se možná začíná odvíjet právě od přílišného lonžování (zejména s vyvazujícími pomůckami) a od zkreslených představ o jeho blahodárnosti. Jezdecký výcvik navazující v pohodlné „vylonžované“ koleji, pak zákonitě ztuhlost dále upevňuje.
Mám pocit, že o uvolnění se před několika desítkami let nehovořilo tak exaltovaně, s takovým důrazem. ( Byly snad starší generace jezdců více zvyklé k náročnějšímu používání svého těla a tím i těla koně?) Potřeba hledat uvolněnost v pohybu jezdeckých koní je vyvolána nade vší pochybnost, právě množstvím dvojic v nesouladu. Dvojic v souboji, odporu. Takto manifestovaná deprivace koní má svůj původ ve špatné přípravě a povrchním ježdění. To je nutné základně změnit! Ne napasovat do systému, který ztuhlé koně vyrábí, ještě kapitolku, jak ztuhlé zase zpátky uvolňovat!
Dříve trenéři a cvičitelé ( hovořím ještě o armádních důstojnících a jejich bezprostředních žácích) cílili ve výcviku na stav „koně na otěži“. Během let toto označení náročně budovaného stavu těla i ducha obou partnerů zplanělo! Bohužel, kůň už se na otěž „nepřivádí“, kůň se na otěž „bere“ ! Pojem „ kůň na otěži“ je zkratkou a zahrnuje mnoho jiných, dalších indikátorů pohybových kvalit a mentální připravenosti reagovat na jezdce. Naneštěstí slovo „otěž“ zůstalo v povědomí jezdecké obce jako onen jediný „kámen mudrců“. Otěže jsou centrem jezdcovy pozornosti. Jezdí se především otěžemi! Přehnaná, aktivita ruky jezdce, vyvolává u koně odpovídající sebeobranu nejčastěji v podobě tuhé nebo přecitlivělé – krátce - „nepřilnuté“ huby. To je opět argumentem pro další soustředění se na hubu. Styl pohybu , který by nevyžadoval silovou regulaci v hubě, se většinou nehledá. Problematika uvolnění koně je tak často redukována na problém uvolnění huby. Pomíjí se nezbytnost neustálého, srozumitelného, osobního příkladu jezdce v uvolněnosti, živosti, soustředění, nasazení a náročnosti při používání celého těla
Záchranným kruhem hozeným do bažiny zmatených pojmů a dojmů může být zmiňovaný překlad knihy Gerda Heuschmanna „Finger in der Wunde“ (Kdyby koně mohli křičet). Opět se k ní vracím. V ní autor přejímá dvě zásadní označení stylů pohybu koně od ještě starších mistrů jezdectví. (viz str.26 -29) Do češtiny jsou přeložitelná jen opisem, ale dojde-li k tomu, čtenáři se nabízí „osvícení““ ! Ony pojmy jsou: schenkelgänger – kůň, který chodí nohama a rückengänger – kůň, který chodí zády. Rozdíl mezi těmito termíny je koneckonců rozdílem mezi neuvolněností („nohochodností“) a uvolněností („zádochodností“). Hlavním popisem obou variant se v knize autor zabývá. A já jsem se pokoušel v předešlém textu poukázat na některé jejich příčiny a následky z pohledu českého „zemského“ ježdění .
Alternativou ježdění „v tenzi“ je jedině ježdění „ v těžišti“! Synonymem uvolněnosti je náročně budovaná, poslušná nesenost!
Můžeme se v tomto textu vrátit s klidem na počátek, neboť jen o to a o to všechno stále jde!! Aktivizujme záda svá i záda koně!
Mnoho jezdců bezelstně přiznává, že neradi jezdí, že ani neumí jezdit na koni, který neklade odpor, kterému se nechce tlačit proti otěži. Takoví jezdci vyznávají hlavní (obvykle jedinou) jezdeckou dovednost „ nakopat si To do ruky“! Jsou schopni s nezúčastněnou tváří a většinou jen s použitím posilujícího uždění, více - méně zatáčet a brzdit energii , která zpravidla nevzniká reakcí na jednotlivé pobídky, ale plašením bolavým nenápadným nepříjemnem: špornami a údery tuhými zády co nejvíce na zadní rozsochu. Vžilo se, že to je ten pravý, elegantní, moderní způsob ježdění.
Řada koní a jezdců s takovým stylem prožije celou (a může být - i úpěšnou) sportovní karieru na průměrných obtížnostních stupních. Investuje-li se dostatek peněz, je možné nalézt jedince, kteří takto „proti ruce“ přejdou čistě i 160ku nebo odšlapou GP Special. ( Parkuroví jezdci jsou foceni výhradně nad skokem. Není to vlastně proto, že při pohybu mezi překážkami nic pěkného k pochlubení není? Nejkrásnější – nejuvolněnější fotky drezůristů jsou konec konců z dekorování nebo z defilé. Čest budiž vyjímkám!! ) Ztrnulost pohybu a zjevná nepohoda koně v mnohých předvedeních, však vyvolávají v posledních letech snahy o změnu. Prakticky celá módní jezdecká teorie řeší nejvíce ze všeho uvolnění. UVOLNĚNÍ se skloňuje ve všech pádech! Kde se však bere ta permanentní ztuhlost, tenze, napětí? V předchozím textu jsem se pokoušel argumentovat, že mnohé se možná začíná odvíjet právě od přílišného lonžování (zejména s vyvazujícími pomůckami) a od zkreslených představ o jeho blahodárnosti. Jezdecký výcvik navazující v pohodlné „vylonžované“ koleji, pak zákonitě ztuhlost dále upevňuje.
Mám pocit, že o uvolnění se před několika desítkami let nehovořilo tak exaltovaně, s takovým důrazem. ( Byly snad starší generace jezdců více zvyklé k náročnějšímu používání svého těla a tím i těla koně?) Potřeba hledat uvolněnost v pohybu jezdeckých koní je vyvolána nade vší pochybnost, právě množstvím dvojic v nesouladu. Dvojic v souboji, odporu. Takto manifestovaná deprivace koní má svůj původ ve špatné přípravě a povrchním ježdění. To je nutné základně změnit! Ne napasovat do systému, který ztuhlé koně vyrábí, ještě kapitolku, jak ztuhlé zase zpátky uvolňovat!
Dříve trenéři a cvičitelé ( hovořím ještě o armádních důstojnících a jejich bezprostředních žácích) cílili ve výcviku na stav „koně na otěži“. Během let toto označení náročně budovaného stavu těla i ducha obou partnerů zplanělo! Bohužel, kůň už se na otěž „nepřivádí“, kůň se na otěž „bere“ ! Pojem „ kůň na otěži“ je zkratkou a zahrnuje mnoho jiných, dalších indikátorů pohybových kvalit a mentální připravenosti reagovat na jezdce. Naneštěstí slovo „otěž“ zůstalo v povědomí jezdecké obce jako onen jediný „kámen mudrců“. Otěže jsou centrem jezdcovy pozornosti. Jezdí se především otěžemi! Přehnaná, aktivita ruky jezdce, vyvolává u koně odpovídající sebeobranu nejčastěji v podobě tuhé nebo přecitlivělé – krátce - „nepřilnuté“ huby. To je opět argumentem pro další soustředění se na hubu. Styl pohybu , který by nevyžadoval silovou regulaci v hubě, se většinou nehledá. Problematika uvolnění koně je tak často redukována na problém uvolnění huby. Pomíjí se nezbytnost neustálého, srozumitelného, osobního příkladu jezdce v uvolněnosti, živosti, soustředění, nasazení a náročnosti při používání celého těla
Záchranným kruhem hozeným do bažiny zmatených pojmů a dojmů může být zmiňovaný překlad knihy Gerda Heuschmanna „Finger in der Wunde“ (Kdyby koně mohli křičet). Opět se k ní vracím. V ní autor přejímá dvě zásadní označení stylů pohybu koně od ještě starších mistrů jezdectví. (viz str.26 -29) Do češtiny jsou přeložitelná jen opisem, ale dojde-li k tomu, čtenáři se nabízí „osvícení““ ! Ony pojmy jsou: schenkelgänger – kůň, který chodí nohama a rückengänger – kůň, který chodí zády. Rozdíl mezi těmito termíny je koneckonců rozdílem mezi neuvolněností („nohochodností“) a uvolněností („zádochodností“). Hlavním popisem obou variant se v knize autor zabývá. A já jsem se pokoušel v předešlém textu poukázat na některé jejich příčiny a následky z pohledu českého „zemského“ ježdění .
Alternativou ježdění „v tenzi“ je jedině ježdění „ v těžišti“! Synonymem uvolněnosti je náročně budovaná, poslušná nesenost!
Můžeme se v tomto textu vrátit s klidem na počátek, neboť jen o to a o to všechno stále jde!! Aktivizujme záda svá i záda koně!