Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
IX. Plive na lonž!! Konec legrace!
IXf) Kůň má velkou hlavu, ale my ji nevidíme!
Jezdec však nedává své podněty bezprostředně svalům a krajinám těla koně. Reflexní dráhy vedou vždy od podnětu nejdříve do hlavy a až odtud k výkonnému orgánu.
O čistotu a výraznost těchto drah musí jezdec pečovat především. ( Ruku na srdce - dbáme na to, aby se pobídka holení vpřed nesmíchala v hlavě koně ve stejném okamžiku , s přicuknutím v hubě, zavrávoráním v sedle, rozptýlením okolí, vlastní jezdeckou nejistotou a nedůsledností , vedoucí ke ztrátě soustředění a respektu koně atd.? Máme pevnou představu o tom, jaký pohyb dopředu, z celé možné škály možností, od koně chceme? Máme dostatek koncentrace a vlastní fyzické kapacity na to, abychom koně po pobídce „neopustili“, abychom mu mohli být příkladem v nesenosti, živosti, rytmu, abychom uměli bezprostředně odmítnout chyby a ocenit kvalitu? ) A náhle se citlivému jezdci může zjevit „podivný“ fakt: Kvalita pohybu je nejpevnější možnou měrou spojena s mentálním stavem koně. Pomineme-li veškeré další nuance psychických a fyzických vazeb, pak nepopiratelné zůstává, že ono tolik všude pranýřované ztuhnutí má svoji prvořadou příčinu v psychickém odporu, otupělosti. Patologická ztuhlost svalstva přichází až časem. Nic jiného, než mozek koně, rozhoduje o tom, jak a zda vůbec, ten který sval poslechne, nebo ztuhne v odporu!!
Avšak lonžer mentální stav koně, jeho mentální motivaci k pohybu naprosto ignoruje! Dovoluji si dovodit z mnohokrát spatřeného, že tah v hubě se s prvotní chutí k pohybu neslučuje!!! (Dovedu si představit, jak mnozí skalní vyznavači lonžování nyní zapichují špendlíky do loutky s mými vypadanými vlasy
- pokuď bych jim za to stál! Než to woodoo začne působit , poprosil bych Vás o okamžíček Vaší soukromé upřímnosti. Zavzpomínejte, prosím, co se stává, když poprvé připnete koni, ať již jakékoliv „vyvazováky“! Zapnete lonž a odstoupíte. První moment koně je vždy údiv, nepředstavitelnost pohybu proti brzdě! Ale ruka zvedne bič a už se kluše a vyhýbka cvakne!) Vůbec se netrápí tím, jak vyvolat a udržovat soustředění koně. Jak nepřekročit pomezí mezi maximálním respektem, vzdorem i letargií.
Lonž všechno báječně zjednodušuje. Lonžer redukuje koně právě pouze na to svalstvo. Naohýbá si je, natvaruje , jak potřebuje a pak už s ním jen dostatečně dlouho točí kolem sebe. Touží jen po tom, aby se „maso“ během té doby v pozici pěkně zafixovalo (česky: z t u h l o), aby mu zašla chuť na stavu cokoliv měnit, aby rajťáček měl bez práce sporťáka, jako ze žurnálu. Příliš často je ale (k údivu okolí) výsledkem spíše jen už výše zmíněný nasvalený debil. Svaly vzniklé při pohybu bez vlivu jezdce se i v budoucnu dostávají pod vliv jezdce velmi těžko. Už jen svojí váhou natož doprovodnými požadavky, jezdec dříve lonžovanému koni mění všechno. A kůň nejdřív zkusí 1000x chodit zase tak jak je zvyklý on, než aby začal bez odporu reagovat na jezdce. Aby se s takovým koněm jezdec shodl, zredukuje veškeré možnosti svého tělesného působení na koně právě a pouze na nápodobu lonžování: Permanentní pohánění vpřed, proti permanentně nastavené ruce.
IXf) Kůň má velkou hlavu, ale my ji nevidíme!
Jezdec však nedává své podněty bezprostředně svalům a krajinám těla koně. Reflexní dráhy vedou vždy od podnětu nejdříve do hlavy a až odtud k výkonnému orgánu.
O čistotu a výraznost těchto drah musí jezdec pečovat především. ( Ruku na srdce - dbáme na to, aby se pobídka holení vpřed nesmíchala v hlavě koně ve stejném okamžiku , s přicuknutím v hubě, zavrávoráním v sedle, rozptýlením okolí, vlastní jezdeckou nejistotou a nedůsledností , vedoucí ke ztrátě soustředění a respektu koně atd.? Máme pevnou představu o tom, jaký pohyb dopředu, z celé možné škály možností, od koně chceme? Máme dostatek koncentrace a vlastní fyzické kapacity na to, abychom koně po pobídce „neopustili“, abychom mu mohli být příkladem v nesenosti, živosti, rytmu, abychom uměli bezprostředně odmítnout chyby a ocenit kvalitu? ) A náhle se citlivému jezdci může zjevit „podivný“ fakt: Kvalita pohybu je nejpevnější možnou měrou spojena s mentálním stavem koně. Pomineme-li veškeré další nuance psychických a fyzických vazeb, pak nepopiratelné zůstává, že ono tolik všude pranýřované ztuhnutí má svoji prvořadou příčinu v psychickém odporu, otupělosti. Patologická ztuhlost svalstva přichází až časem. Nic jiného, než mozek koně, rozhoduje o tom, jak a zda vůbec, ten který sval poslechne, nebo ztuhne v odporu!!
Avšak lonžer mentální stav koně, jeho mentální motivaci k pohybu naprosto ignoruje! Dovoluji si dovodit z mnohokrát spatřeného, že tah v hubě se s prvotní chutí k pohybu neslučuje!!! (Dovedu si představit, jak mnozí skalní vyznavači lonžování nyní zapichují špendlíky do loutky s mými vypadanými vlasy
- pokuď bych jim za to stál! Než to woodoo začne působit , poprosil bych Vás o okamžíček Vaší soukromé upřímnosti. Zavzpomínejte, prosím, co se stává, když poprvé připnete koni, ať již jakékoliv „vyvazováky“! Zapnete lonž a odstoupíte. První moment koně je vždy údiv, nepředstavitelnost pohybu proti brzdě! Ale ruka zvedne bič a už se kluše a vyhýbka cvakne!) Vůbec se netrápí tím, jak vyvolat a udržovat soustředění koně. Jak nepřekročit pomezí mezi maximálním respektem, vzdorem i letargií.
Lonž všechno báječně zjednodušuje. Lonžer redukuje koně právě pouze na to svalstvo. Naohýbá si je, natvaruje , jak potřebuje a pak už s ním jen dostatečně dlouho točí kolem sebe. Touží jen po tom, aby se „maso“ během té doby v pozici pěkně zafixovalo (česky: z t u h l o), aby mu zašla chuť na stavu cokoliv měnit, aby rajťáček měl bez práce sporťáka, jako ze žurnálu. Příliš často je ale (k údivu okolí) výsledkem spíše jen už výše zmíněný nasvalený debil. Svaly vzniklé při pohybu bez vlivu jezdce se i v budoucnu dostávají pod vliv jezdce velmi těžko. Už jen svojí váhou natož doprovodnými požadavky, jezdec dříve lonžovanému koni mění všechno. A kůň nejdřív zkusí 1000x chodit zase tak jak je zvyklý on, než aby začal bez odporu reagovat na jezdce. Aby se s takovým koněm jezdec shodl, zredukuje veškeré možnosti svého tělesného působení na koně právě a pouze na nápodobu lonžování: Permanentní pohánění vpřed, proti permanentně nastavené ruce.
|
|