Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
XVI. Jen jedno puzzlátko do skládačky
Od tématu ale nemohu utéct, aniž bych se pokusil naznačit cestu, která může vést k té tolik vzývané vyšší, ovládané, pohybové energii. K aktivaci zad.
Popsal jsem pár desítek normostran kroužením okolo mého tvrzení, že většina koní ve sportu se pohybuje vadně, nezdravě, „nohama“ a že je to hrůza!! „Tak jakpak na to, chytroušku?“ Dotazují se jistě ti, kteří dočetli až sem. Je to zásadní rozporuplná otázka jezdectví! Jak jezdit dopředu a přitom ne proti ruce?? Evidentně vlastně jiná možnost není, než zároveň s pobídkou dopředu, nastavit rychlosti ruku. Přece není možné pobízet a mít zahozenou otěž! Na volné otěži kůň vždy zareaguje na pobídku více , méně prostorným, ale vždy plochým, nenáročným posunem. (Předek uteče zádi, a není možnost, jak dosáhnout podsazení a nesení.) Naopak, na zkrácené otěži se kůň prvotně buďto opře a ztuhne, nebo se ztratí z kontaktu a prohne se. Dalším pobízením do otěží, se dosáhne zkrácení, které je však jen kamufláží shromáždění!!
Když to tedy nejde „narovno“, musí to jít „našikmo“! Jako všechno, ani toto není žádný objev spadlý z nebe. Je ale pozapomenutý a málo po lopatě vysvětlovaný. Nejedná se o nic jiného, než o pohyb v „dovnitř plec“! Tento cvik je samozřejmě známý. (Bohužel, však většinou jen jeho zakřiknutá, zadřená podoba, dobrkávaná do rohu jízdárny zkrouceným jezdcem s křečí v bicepsech, vykulenýma očima a překousnutým jazykem. ) Ale hlavně: Zcela se vytratilo povědomí, proč vůbec je třeba „dovnitř plec“ jezdit!! Vypadá to v koncích, že pro totální většinu jezdců je tento a další cviky jen takovými vymyšlenými opičárničkami, aby měli sudí u obdélníku co hodnotit ;-).
Jedině správně sestavený kůň v pozici “dovnitř plec” dává jezdci s perfektně koordinovaným sedem možnost jet naplno vpřed, s maximálně nataženým, uvolněným krkem (koňským) a přitom lehce kontrolovat rychlost i směr. Není potřeba se bát, že kůň mohutně pobízený nakonec s jezdcem uteče. Koně je možno nad pomyšlení lehce utlumit pouhým zvětšením sestavení. Přinutíme-li koně, aby se v plecích „vyosil“ a přední nohy v určité míře křížil (tím jak podkračuje pod svoje jezdcem vychýlené těžiště), dosáhneme přesně toho, že se pohyb předku oproti zádi relativně zpomalí. Dá se tak šance vnitřní zadní noze „dohnat“ nabídnutý střed těla, podkročit pod něj a tělo vymrštit. Předek však, protože je nastaven šikmo přes směr pohybu, nemůže jednoduše „utéct“ zase vpřed. Naopak, dopředný pohyb je omezen a přebytek energie celé tělo přes kohoutek, (záda) vzedme. Nutnou podmínkou je naprostá svoboda krku (k samostatnému balancování) ve snížené a co nejdelší pozici s oběma měkkými koutky. Spojení s hubou probíhá zásadně pouze formou uměřených zádrží, odlišných však pro vnitřní a vnější koutek. Tyto jemné, méně než poloviční, zádrže mají za cíl opravovat pozici krku, živost huby a sestavení. Dovnitř plec je třeba provádět ve všech chodech v kvalitním ruchu, (u mladého koně výhradně v prostorném kroku a v lehkém velmi dobrém klusu, u pokročilejších rozhodně také v živém cvalu), který se vždy během cviku musí ještě zlepšit!!
Jezdí se, jak je to jen možné, v přímém směru (i polní cesta), ale i po oblouku a na velkých kruzích v sestavení dovnitř i ven, výborné je využití svažitého terénu . První přikázání je: „Vpřed“! (I když vlastně „šikmo“
!) Pobízí se vším co má jezdec po ruce: nadšením, holení, bičíkem a hlavně rytmickou tendencí vychylovat těžiště dvojice směrem ven přes vnější lopatku. Druhým přikázáním je shora připomenutý volný, klenutý, nízký krk a zejména vnitřní otěž téměř prověšená. Je lhostejné hlídat, zda jde kůň na dvou, třech nebo čtyřech stopách. Jde o to, naučit koně zabrat naplno z podsazené vnitřní nohy, posílit veškeré nutné svalové skupiny a pohyb ve všech variantách zkoordinovat s rovnováhou a ovladatelností.
Pro sportovně všeobecně vzdělané jezdce je možné vydatný pohyb v „dovnitř plec“ ztotožnit s „překládáním“ bruslaře. Je to vlastně také fyzikální „trik“, jak sám sebe v oblouku podsadit, zapojit do odrazu i sílu zad a vytěžit dynamiku, neporovnatelnou s úprkem po rovné čáře. M. Sáblíkovou dělá slavnou jedině její umění překládat! Ještě názornější je příklad hokejového útočníka, který může kvalitně hrát jedině po “zapřekládání”, které mu přinese násobek kinetické energie, zároveň mu umožní narovnat se, odlehčit “načechrat” ramena a tím lépe manévrovat a ovládat puk. Aby koni i bruslaři přinesl tento cvik užitek, musí být trénován dlouho, precizně a s velkým nasazením.
Cvik „dovnitř plec“ není samo spásný, není zaklínadlem, které z ničeho nic, vynese dvojici „do oblak“! Mnohé musí předcházet a mnohé následovat. Navíc, cvik je možné provádět asi „sedmasedmdesáti“ způsoby a jen jeden je ten pravý. Projít si všemi, poučit se z nich a „vyrobit“ jeho nejlepší podobu pro sebe i pro koně, je všestranně ambiciózní úkol. Jak už bylo naznačeno v nadpisu kapitoly, jedná se o jeden dílek skládačky. Stojím si však za tím, že je to dílek, bez kterého to dál nejde. Otvírá novou cestu a dává smysl dalším krokům! Asi nějak podobně, jako ty shora uvedené stáhnuté kalhoty při milování! ! ( Už se mi do toho zase plete ta moje reprodukce )
Přes mnohé meandry jsem se též konečně dobral odpovědi na prvotní otázku: „ Je nutné učit koně chodit přes hřbet?” Volám: „Ano, ano, ano!!“
Bylo by možné psát dlouho dál o mnohých dalších jezdeckých situacích. Po obecnostech, které jsem se pokusil v článku popsat, se však ježdění rozvětvuje k bezpočtu individuálních zkušeností a příběhů. Nikomu svoje, bohužel již, „exotické“ názory nevnucuju. Objeví-li se zájem, jsem připraven obhajovat písemně nebo osobně kteroukoliv zde uvedenou větu a odpovědět na dotazy.
Sportu zdar a ať Vám koně jdou!
R. Z.
P.S. Velmi, velmi se omlouvám mojí milé češtině! V tomto článku jsem ji mnohokrát ušpinil. Jsem jejím věrným, ale nešikovným obdivovatelem.
Od tématu ale nemohu utéct, aniž bych se pokusil naznačit cestu, která může vést k té tolik vzývané vyšší, ovládané, pohybové energii. K aktivaci zad.
Popsal jsem pár desítek normostran kroužením okolo mého tvrzení, že většina koní ve sportu se pohybuje vadně, nezdravě, „nohama“ a že je to hrůza!! „Tak jakpak na to, chytroušku?“ Dotazují se jistě ti, kteří dočetli až sem. Je to zásadní rozporuplná otázka jezdectví! Jak jezdit dopředu a přitom ne proti ruce?? Evidentně vlastně jiná možnost není, než zároveň s pobídkou dopředu, nastavit rychlosti ruku. Přece není možné pobízet a mít zahozenou otěž! Na volné otěži kůň vždy zareaguje na pobídku více , méně prostorným, ale vždy plochým, nenáročným posunem. (Předek uteče zádi, a není možnost, jak dosáhnout podsazení a nesení.) Naopak, na zkrácené otěži se kůň prvotně buďto opře a ztuhne, nebo se ztratí z kontaktu a prohne se. Dalším pobízením do otěží, se dosáhne zkrácení, které je však jen kamufláží shromáždění!!
Když to tedy nejde „narovno“, musí to jít „našikmo“! Jako všechno, ani toto není žádný objev spadlý z nebe. Je ale pozapomenutý a málo po lopatě vysvětlovaný. Nejedná se o nic jiného, než o pohyb v „dovnitř plec“! Tento cvik je samozřejmě známý. (Bohužel, však většinou jen jeho zakřiknutá, zadřená podoba, dobrkávaná do rohu jízdárny zkrouceným jezdcem s křečí v bicepsech, vykulenýma očima a překousnutým jazykem. ) Ale hlavně: Zcela se vytratilo povědomí, proč vůbec je třeba „dovnitř plec“ jezdit!! Vypadá to v koncích, že pro totální většinu jezdců je tento a další cviky jen takovými vymyšlenými opičárničkami, aby měli sudí u obdélníku co hodnotit ;-).
Jedině správně sestavený kůň v pozici “dovnitř plec” dává jezdci s perfektně koordinovaným sedem možnost jet naplno vpřed, s maximálně nataženým, uvolněným krkem (koňským) a přitom lehce kontrolovat rychlost i směr. Není potřeba se bát, že kůň mohutně pobízený nakonec s jezdcem uteče. Koně je možno nad pomyšlení lehce utlumit pouhým zvětšením sestavení. Přinutíme-li koně, aby se v plecích „vyosil“ a přední nohy v určité míře křížil (tím jak podkračuje pod svoje jezdcem vychýlené těžiště), dosáhneme přesně toho, že se pohyb předku oproti zádi relativně zpomalí. Dá se tak šance vnitřní zadní noze „dohnat“ nabídnutý střed těla, podkročit pod něj a tělo vymrštit. Předek však, protože je nastaven šikmo přes směr pohybu, nemůže jednoduše „utéct“ zase vpřed. Naopak, dopředný pohyb je omezen a přebytek energie celé tělo přes kohoutek, (záda) vzedme. Nutnou podmínkou je naprostá svoboda krku (k samostatnému balancování) ve snížené a co nejdelší pozici s oběma měkkými koutky. Spojení s hubou probíhá zásadně pouze formou uměřených zádrží, odlišných však pro vnitřní a vnější koutek. Tyto jemné, méně než poloviční, zádrže mají za cíl opravovat pozici krku, živost huby a sestavení. Dovnitř plec je třeba provádět ve všech chodech v kvalitním ruchu, (u mladého koně výhradně v prostorném kroku a v lehkém velmi dobrém klusu, u pokročilejších rozhodně také v živém cvalu), který se vždy během cviku musí ještě zlepšit!!
Jezdí se, jak je to jen možné, v přímém směru (i polní cesta), ale i po oblouku a na velkých kruzích v sestavení dovnitř i ven, výborné je využití svažitého terénu . První přikázání je: „Vpřed“! (I když vlastně „šikmo“
!) Pobízí se vším co má jezdec po ruce: nadšením, holení, bičíkem a hlavně rytmickou tendencí vychylovat těžiště dvojice směrem ven přes vnější lopatku. Druhým přikázáním je shora připomenutý volný, klenutý, nízký krk a zejména vnitřní otěž téměř prověšená. Je lhostejné hlídat, zda jde kůň na dvou, třech nebo čtyřech stopách. Jde o to, naučit koně zabrat naplno z podsazené vnitřní nohy, posílit veškeré nutné svalové skupiny a pohyb ve všech variantách zkoordinovat s rovnováhou a ovladatelností.
Pro sportovně všeobecně vzdělané jezdce je možné vydatný pohyb v „dovnitř plec“ ztotožnit s „překládáním“ bruslaře. Je to vlastně také fyzikální „trik“, jak sám sebe v oblouku podsadit, zapojit do odrazu i sílu zad a vytěžit dynamiku, neporovnatelnou s úprkem po rovné čáře. M. Sáblíkovou dělá slavnou jedině její umění překládat! Ještě názornější je příklad hokejového útočníka, který může kvalitně hrát jedině po “zapřekládání”, které mu přinese násobek kinetické energie, zároveň mu umožní narovnat se, odlehčit “načechrat” ramena a tím lépe manévrovat a ovládat puk. Aby koni i bruslaři přinesl tento cvik užitek, musí být trénován dlouho, precizně a s velkým nasazením.
Cvik „dovnitř plec“ není samo spásný, není zaklínadlem, které z ničeho nic, vynese dvojici „do oblak“! Mnohé musí předcházet a mnohé následovat. Navíc, cvik je možné provádět asi „sedmasedmdesáti“ způsoby a jen jeden je ten pravý. Projít si všemi, poučit se z nich a „vyrobit“ jeho nejlepší podobu pro sebe i pro koně, je všestranně ambiciózní úkol. Jak už bylo naznačeno v nadpisu kapitoly, jedná se o jeden dílek skládačky. Stojím si však za tím, že je to dílek, bez kterého to dál nejde. Otvírá novou cestu a dává smysl dalším krokům! Asi nějak podobně, jako ty shora uvedené stáhnuté kalhoty při milování!
! ( Už se mi do toho zase plete ta moje reprodukce )
Přes mnohé meandry jsem se též konečně dobral odpovědi na prvotní otázku: „ Je nutné učit koně chodit přes hřbet?” Volám: „Ano, ano, ano!!“
Bylo by možné psát dlouho dál o mnohých dalších jezdeckých situacích. Po obecnostech, které jsem se pokusil v článku popsat, se však ježdění rozvětvuje k bezpočtu individuálních zkušeností a příběhů. Nikomu svoje, bohužel již, „exotické“ názory nevnucuju. Objeví-li se zájem, jsem připraven obhajovat písemně nebo osobně kteroukoliv zde uvedenou větu a odpovědět na dotazy.
Sportu zdar a ať Vám koně jdou!
R. Z.
P.S. Velmi, velmi se omlouvám mojí milé češtině! V tomto článku jsem ji mnohokrát ušpinil. Jsem jejím věrným, ale nešikovným obdivovatelem.
|