Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
V. Smutná drncavost, veselá nesenost !
Kdokoliv ignoruje nebo popírá prvotní nutnost sportovního ježdění – totiž prodloužit interval kroků koně ve všech chodech prostřednictvím zvýšené energie a nabyté schopnosti trupu a krku vybalancovat rovnováhu těla mezi vzdálenějšími došlapy, nepochopí nikdy, jak může být ježdění hezké. Odsuzuje sám sebe jen do role pasažéra nebo pilota na koňském hřbetě. Bude konzumovat provozní pohybový režim koně, a on, jako jezdec v něm bude vždy reagovat na koně – nikdy opačně. Množství a podobu kroků – spěchavých nebo loudavých – pod tuhým trupem nikdo neovlivní. Jezdci zbývá jen regulovat výslednou rychlost „tělesa“. Když jí je málo, dloubne to koně v žebrech, když jí je moc – zatáhne to v hubě. Kůň v pohybu tuhne stále víc, aby se obrnil proti nepříjemnosti pobídek a nesouladu jezdce. Štosovitý, drkotavý krok a „betonová“ huba je pak důvodem k pokračující izolaci stejně tuhého jezdce od koně. Nepříjemnému kroku se nejde přizpůsobit a tuhá huba není stavěná na něžnosti. Jezdec bez jiných zkušeností se rychle utvrdí v názoru, že kůň je od přírody debil. (používám slovo, které slýchám). Ani kůň ani jezdec nemají žádný důvod se na společný pohyb těšit. Jeden druhému neudělají během tréninku (i během soutěže) často nic dobrého. Někteří dnešní jezdci se paradoxně snaží omezit svůj pobyt na koni, jak to jen jde. Jednotlivé denní lekce trvají povětšinou do 30ti minut. Bezděčně mnozí přiznávají, že jezdí krátce proto, aby koně zbytečně netrápili. Nejsou si vědomi, že by se měli cítit trapně, když vnímají ježdění pro sebe i koně jako trápení. Chystají se do sedla jako do boje. Sami v sobě hájí nabytou zkušenost, že ono “sportovno” v jezdectví, ta jeho tělesná náročnost pro jezdce, spočívá dozajista v boji s koňskou hubou.
Chodit na koni krokem, ba i klusem už je ztráta času. Bují náhradní způsoby „výcviku“ – kolotoče, oběžné pásy a hlavně lonže, lonže, lonže! Čím povrchnější je přístup, tím vyšší počet koní umožňuje připravovat. Jiná souvislost nemůže platit! Přirozený, avšak z jezdeckého hlediska podřadný styl pohybu - nohama- je natolik nepříjemný, že jezdci se mu bezděčně vzpírají – obrazně a vlastně i fakticky. Od hrůzného drncání se izolují molitany, beránky, monstrózními sedly s obrovskými buřty a vrcholem jsou rajtky s přísavným rozkrokem, aby je kůň nevydrncal na zem, když jsou tedy evidentně trvale v rozporu s pohybem koně . Je do očí bijící v jaké křeči, konfliktu, nebo naopak netečnosti ubíhá čas v sedle mnohých současných i „špičkových“ jezdců. Účastní se nejvyšších soutěží, a přesto se jim nepodařilo na koni „zdomácnět“. V sedlech je na závodech k vidění nemohoucnost, obdobná hokejistům tlačícím před sebou židli, aby se udrželi na bruslích! Plavcům plácajícím se ve drahách s kruhem! Basketbalistům driblujícím obouruč!
Netrénuje-li se nesenost, nesměřuje se k příjemnosti, zároveň se pomíjí obecný atletický základ výkonnosti. Pouhý provozní pohyb koně náročnějším požadavkům sportu postupně přestává vyhovovat. Nefysiologicky, v protestu, prováděné cviky a skoky a jejich nerozumně opakované kvantum, koně drasticky opotřebovává. (Tak, jako se například ničí při náročném zpěvu nepřipravený, neškolený hlas.) Tuhost tělesná u obou, odpovídá ztuhlosti a necitlivosti psychické. Z popsaného kolotoče povrchnosti a byznysu odpadá množství koní potřeštěných, normálním stihlem nevoditelných. Nebo naopak apatických, bez ostré šporny nereagujících. Současné převažující ježdění koně ani jezdce nezkrášluje, neosvěžuje duševně ani tělesně. (Nic na tom nemění precizně zapletená hříva, barevné bandáže po karpy a hlezna, čelenky s diamanty, nebo sexy vypasovaná jezdecká saka.) Jezdectví se tak nakonec ze všeho nejvíc stává „zlatou žíĺou“ veterinárních i humánních chiropraktiků a tejpovačů!
Kdokoliv ignoruje nebo popírá prvotní nutnost sportovního ježdění – totiž prodloužit interval kroků koně ve všech chodech prostřednictvím zvýšené energie a nabyté schopnosti trupu a krku vybalancovat rovnováhu těla mezi vzdálenějšími došlapy, nepochopí nikdy, jak může být ježdění hezké. Odsuzuje sám sebe jen do role pasažéra nebo pilota na koňském hřbetě. Bude konzumovat provozní pohybový režim koně, a on, jako jezdec v něm bude vždy reagovat na koně – nikdy opačně. Množství a podobu kroků – spěchavých nebo loudavých – pod tuhým trupem nikdo neovlivní. Jezdci zbývá jen regulovat výslednou rychlost „tělesa“. Když jí je málo, dloubne to koně v žebrech, když jí je moc – zatáhne to v hubě. Kůň v pohybu tuhne stále víc, aby se obrnil proti nepříjemnosti pobídek a nesouladu jezdce. Štosovitý, drkotavý krok a „betonová“ huba je pak důvodem k pokračující izolaci stejně tuhého jezdce od koně. Nepříjemnému kroku se nejde přizpůsobit a tuhá huba není stavěná na něžnosti. Jezdec bez jiných zkušeností se rychle utvrdí v názoru, že kůň je od přírody debil. (používám slovo, které slýchám). Ani kůň ani jezdec nemají žádný důvod se na společný pohyb těšit. Jeden druhému neudělají během tréninku (i během soutěže) často nic dobrého. Někteří dnešní jezdci se paradoxně snaží omezit svůj pobyt na koni, jak to jen jde. Jednotlivé denní lekce trvají povětšinou do 30ti minut. Bezděčně mnozí přiznávají, že jezdí krátce proto, aby koně zbytečně netrápili. Nejsou si vědomi, že by se měli cítit trapně, když vnímají ježdění pro sebe i koně jako trápení. Chystají se do sedla jako do boje. Sami v sobě hájí nabytou zkušenost, že ono “sportovno” v jezdectví, ta jeho tělesná náročnost pro jezdce, spočívá dozajista v boji s koňskou hubou.
Chodit na koni krokem, ba i klusem už je ztráta času. Bují náhradní způsoby „výcviku“ – kolotoče, oběžné pásy a hlavně lonže, lonže, lonže! Čím povrchnější je přístup, tím vyšší počet koní umožňuje připravovat. Jiná souvislost nemůže platit! Přirozený, avšak z jezdeckého hlediska podřadný styl pohybu - nohama- je natolik nepříjemný, že jezdci se mu bezděčně vzpírají – obrazně a vlastně i fakticky. Od hrůzného drncání se izolují molitany, beránky, monstrózními sedly s obrovskými buřty a vrcholem jsou rajtky s přísavným rozkrokem, aby je kůň nevydrncal na zem, když jsou tedy evidentně trvale v rozporu s pohybem koně . Je do očí bijící v jaké křeči, konfliktu, nebo naopak netečnosti ubíhá čas v sedle mnohých současných i „špičkových“ jezdců. Účastní se nejvyšších soutěží, a přesto se jim nepodařilo na koni „zdomácnět“. V sedlech je na závodech k vidění nemohoucnost, obdobná hokejistům tlačícím před sebou židli, aby se udrželi na bruslích! Plavcům plácajícím se ve drahách s kruhem! Basketbalistům driblujícím obouruč!
Netrénuje-li se nesenost, nesměřuje se k příjemnosti, zároveň se pomíjí obecný atletický základ výkonnosti. Pouhý provozní pohyb koně náročnějším požadavkům sportu postupně přestává vyhovovat. Nefysiologicky, v protestu, prováděné cviky a skoky a jejich nerozumně opakované kvantum, koně drasticky opotřebovává. (Tak, jako se například ničí při náročném zpěvu nepřipravený, neškolený hlas.) Tuhost tělesná u obou, odpovídá ztuhlosti a necitlivosti psychické. Z popsaného kolotoče povrchnosti a byznysu odpadá množství koní potřeštěných, normálním stihlem nevoditelných. Nebo naopak apatických, bez ostré šporny nereagujících. Současné převažující ježdění koně ani jezdce nezkrášluje, neosvěžuje duševně ani tělesně. (Nic na tom nemění precizně zapletená hříva, barevné bandáže po karpy a hlezna, čelenky s diamanty, nebo sexy vypasovaná jezdecká saka.) Jezdectví se tak nakonec ze všeho nejvíc stává „zlatou žíĺou“ veterinárních i humánních chiropraktiků a tejpovačů!
|
|