Nabobtnalá reakce – kratochvilné čtení o jezdectví
VI. Na otěži ano i ne!
Jak se ale může vyvíjet pocit z jízdy koňmo, usiluje-li jezdec o realizaci výše uvedeného tvrzení o prvotní nutnosti ježdění? Podaří se mu ten zázrak a kůň se pod ním – po několikaleté, krásné i depresivní, vysilující práci - nese ve všech chodech v pomalých , výrazných vlnách. Kůň si je jistý sám sebou. Tato sebedůvěra pramení ve výcvikem znásobené síle jeho těla. Důkazem je krásný, gymnastický exteriér. Bez plochého, před kohoutkem propadlého krku, bez vystouplého, kostnatého kohoutku s návaznou hmatatelnou páteří v celé její délce, bez hranaté zádě s vystouplými hřebeny pánevních kostí, bez slabě osvaleného předloktí a předkolení, atd.
Sílu těla používá na udržování rovnováhy, na vědomé ovládání setrvačnosti. Nemusí se brzdit o udidlo a to tedy neslouží k opoře ani koni ani jezdci. Krk je dlouhý a klenutý, nos má šanci směrovat dopředu. Kůň aktivně vyhledává měkký kontakt s udidlem i na prodloužené otěži. (Nezaměňovat s „jalově“ nataženým, rovným krkem s nosem dopředu, ale s prověšenými otěžemi.) Klenba krku je nenuceným výsledkem nového charakteru pohybu v nesenosti. Jedině dlouhý, klenutý a ještě o nos prodloužený krk vytváří dostatečně účinný prostředek, jak posouvat celkové těžiště těla koně a tím vytvářet prostor pro jeho podkračování prostornými, uvolněnými, klenutými kroky! ( Se zkráceným krkem a zaklapnutou hlavou koni vnucujeme i umožňujeme jediný možný pohyb – odbobný ztrnulému mlácení nohama prohnutých pochodujících vojáků. Fyzikálně jiná možnost neexistuje!! ) Oblouk krku je dán zmohutněním svalstva u báze krku a na jeho dorsální linii. Vypracovává se dlouhodobým správným pohybem celého těla na zcela lehkém kontaktu s otěží - nikoliv zkroucením krku od huby! (Správná klenutost krku se pozná, že vydrží koni i v boxu, na rozdíl od šikmých, plochých věšáků na těžké hlavy, které jsou tak často k vidění v našich stájích za mřížemi.) Kůň je na otěži! Tento termínus technikus může být na první seznámení matoucí. Otěží se totiž týká až v posledním finálním smyslu. Označuje stav, kdy kůň nabyl v pohybu takové energetické hladiny, která mu umožňuje nést se samostatně právě BEZ OPORY v otěžích. Rozhodně neznamená, že kůň se musí udržet v pohybu, i když si jezdec pobere otěže kam až to jde! Stav „na otěži“ je lehké, živé přilnutí huby na udidle. Příjemné, jako vedení se za ruku s milým člověkem. Je udržováno podporou pohybu vpřed. Nikoliv zkracováním otěží a přitahováním huby k tělu!! Bez pobídky vpřed – bez respektování pobídky vpřed - se citlivý kontakt na udidle vytrácí. Hlava se „zaklapává“, krk se zkracuje, krok se krátí a zploštuje se. Kůň si ulevuje. (Jezdec, který ztracený kontakt s udidlem hledá ve zkrácení otěží - ruce u sedla-., dělá přesně to, co si koník přeje.) Váha jezdce je pro koně v situaci “na otěži“ zanedbatelná, neboť jezdec se umí permanentně udržovat v těžišti . Jezdec je sám sobě peříčkem. Delší interval mezi kroky umožňuje jezdci přemisťovat své těžiště přesně podle pohybu koně a hlavně přesně podle svého záměru ke změně pohybu koně. U vybalancované dvojice člověk – kůň konečně může dojít k ovládání pohybu přirozeně - změnou těžiště! Neboť poloha těžiště těla může být pouze v přesném souladu s celkovým pohybem nebo mu může „o setiny vteřiny“ předcházet! Předcházet právě o čas nutný k podkročení!
(Pod své těžiště podkračuje nejen kůň, ale i mírně vpřed nachýlený člověk - chodec, rychleji musí předkloněný, startující běžec, ještě rychleji se doklouzává lyžař, atd. Nikdy nemůže těžiště těla za pohybem dlouhodobě zaostávat. V tom případě „ teta Fyzika“ končí cestu za slávou! Pohyb ustává, tělíčko se může i skácet. Velká, stabilní těla koní mají vyjímku. Je-li za pohybem pouze část těžiště, nazývaná „ jezdec“, kůň je schopen silou svého svalstva a hmotnostní převahou pohyb i rovnováhu - bez křiku- udržet. Avšak svalstvo vystavené trvalé, monotonní námaze zaplatí tuto vyjímku draze – spazma, křeč, atrofie! Nechť se čtenář teď v tuto chvíli z legrace pokusí vyklusat ze záklonu. A následně, ať se upřímně zamyslí, kdy v životě viděl na vlastní oči , nebo v televizi, či na fotce, jet pracovní klus aniž by se jezdec zakláněl a visel v otěžích. Záklon v sedle nutně podmiňuje tlak do otěží ze strany koně, protože on si právě silou proti ruce snaží vytvořit prostor, aby vůbec mohl vykročit. Jaký to však může být klus? Se znecitlivělou hubou, se vzepřeným krkem proti váze jezdce, která úměrně tomu prolamuje koni záda! Odzbrojujícím důkazem bezradnosti a nefunkčnosti jezdce v této pozici, je současné mlácení holeněmi z obou stran do tuhého břicha koně v rychlém rytmu „drnců“ štosovitých kroků. Kůň takto není pobízen, ale plašen. Holeně jezdce se plácají stejně „uvědoměle“ jako bočnice na prázdném sedle. Není něco špatně?? )
Stejně jako tělo koně, musí být nutně v kondici i tělo jezdce, které formu koně vytvořilo. Je tak schopno čerpat do vytvořeného pružného svalstva kolem svojí pérující páteře energii z vlnivého pohybu pod zadkem. Tuto energii pak přesnými svalovými impulsy vracet do zad koně a držet tak rytmus a živost pohybu celé dvojice. Jezdec musí mít svůj trup v absolutní pohotovosti a citlivosti a hlavu zcela zkoncentrovanou na situaci. Protože jezdec jde s koněm v neseném pohybu od kroku ke kroku jako od cviku ke cviku, je s to okamžitě, již v prvopočátku, odhalit rodící se chybu – nekvalitu - v pohybu. Je-li soustředěn, pak podporou, zádrží, sestavením atp. bezprostředně a s minimální námahou situaci vyřeší. Jedině, když kůň porozumí a přijme od jezdce povel pro následující krok, můžeme mluvit o tom, že kůň reaguje na jezdce. Společný pohyb je výrazem společné komunikace! Jezdec tak musí vydržet až do sesednutí.
V tom tkví ta největší náročnost jezdectví. Ze zmatků, nepochopení a kontroverzí, tvořit a z nejmenších detailů upevňovat základní prvky komunikace. Stále je všechny vést v patrnosti, stále je obnovovat, nikdy je vlastní chybou nepoškodit – až se stanou pro koně bezpečnou, předpokládatelnou sítí souřadnic. V té se po čase může orientovat i při lehkém,(naznačovaném), ale přesném vedení jezdce. Jezdec či jezdkyně se konečně stává „mužem“ v tanečním páru s koněm, který pochopil zásady „tance“. “Mužem”, který vede, strhává vlastním příkladem, zodpovídá za výsledek! Jezdectví může začít!! Avšak! „Špatná zpráva“
!! Jezdec na nesoucím se koni (na koni „ na otěži“) sám sebe odsuzuje k trvalé spolupráci na pohybu koně. Kůň je vzdělán k jedné z nejvyšších ctností: Vždy čeká na pobídku! (Nic nedělá sám od sebe! Chce reagovat!) Kůň zahrnul jezdce – jeho váhu, práci s těžištěm, způsob ovládání - do svého způsobu pohybu. Bez této „vyladěné složky“ už vlastně moc chodit neumí. Jezdec typu „vodní lyžař“ s ním ani nenakluše!! (Samozřejmě, že dobře ježděný kůň, ale volný , bez jezdce se ve výběhu pohybuje bez problemů a krásně!)
Popsaný je ideální stav. Netrvává dlouho ! Stojí ale za pokusy!
Vzniká postupně od jednotlivých kroků a jejich krátkých serií v každém z chodů a na každou ruku zvlášť. Kůň, jak bylo řečeno, samostatnou motivaci ke krásnému, ale náročnému pohybu pod jezdcem nemá. Jeví přirozenou, pochopitelnou tendenci k pohodlnějšímu pohybu. Pohyb proto musí být živen a kontrolován energickými impulsy jezdce. Čím dále jemnějšími, ale konstantními. (Možná podobně jako jiskry zapalovacích svíček zažíhají neporovnatelně energetičtější palivo v motoru. Svíčky o chodu motoru rozhodují tím, že musí dát jiskru vždy dostatečně silnou a perfektně synchronizovanou s rytmem motoru. Příměr sedí i v tom, že energii pro jiskry, které motoru velí, dodává svým chodem sám motor.) Je-li jezdec ňouma nebo jezdkyně buchta, nemají šanci nic podobného zažít.
Jak se ale může vyvíjet pocit z jízdy koňmo, usiluje-li jezdec o realizaci výše uvedeného tvrzení o prvotní nutnosti ježdění? Podaří se mu ten zázrak a kůň se pod ním – po několikaleté, krásné i depresivní, vysilující práci - nese ve všech chodech v pomalých , výrazných vlnách. Kůň si je jistý sám sebou. Tato sebedůvěra pramení ve výcvikem znásobené síle jeho těla. Důkazem je krásný, gymnastický exteriér. Bez plochého, před kohoutkem propadlého krku, bez vystouplého, kostnatého kohoutku s návaznou hmatatelnou páteří v celé její délce, bez hranaté zádě s vystouplými hřebeny pánevních kostí, bez slabě osvaleného předloktí a předkolení, atd.
Sílu těla používá na udržování rovnováhy, na vědomé ovládání setrvačnosti. Nemusí se brzdit o udidlo a to tedy neslouží k opoře ani koni ani jezdci. Krk je dlouhý a klenutý, nos má šanci směrovat dopředu. Kůň aktivně vyhledává měkký kontakt s udidlem i na prodloužené otěži. (Nezaměňovat s „jalově“ nataženým, rovným krkem s nosem dopředu, ale s prověšenými otěžemi.) Klenba krku je nenuceným výsledkem nového charakteru pohybu v nesenosti. Jedině dlouhý, klenutý a ještě o nos prodloužený krk vytváří dostatečně účinný prostředek, jak posouvat celkové těžiště těla koně a tím vytvářet prostor pro jeho podkračování prostornými, uvolněnými, klenutými kroky! ( Se zkráceným krkem a zaklapnutou hlavou koni vnucujeme i umožňujeme jediný možný pohyb – odbobný ztrnulému mlácení nohama prohnutých pochodujících vojáků. Fyzikálně jiná možnost neexistuje!! ) Oblouk krku je dán zmohutněním svalstva u báze krku a na jeho dorsální linii. Vypracovává se dlouhodobým správným pohybem celého těla na zcela lehkém kontaktu s otěží - nikoliv zkroucením krku od huby! (Správná klenutost krku se pozná, že vydrží koni i v boxu, na rozdíl od šikmých, plochých věšáků na těžké hlavy, které jsou tak často k vidění v našich stájích za mřížemi.) Kůň je na otěži! Tento termínus technikus může být na první seznámení matoucí. Otěží se totiž týká až v posledním finálním smyslu. Označuje stav, kdy kůň nabyl v pohybu takové energetické hladiny, která mu umožňuje nést se samostatně právě BEZ OPORY v otěžích. Rozhodně neznamená, že kůň se musí udržet v pohybu, i když si jezdec pobere otěže kam až to jde! Stav „na otěži“ je lehké, živé přilnutí huby na udidle. Příjemné, jako vedení se za ruku s milým člověkem. Je udržováno podporou pohybu vpřed. Nikoliv zkracováním otěží a přitahováním huby k tělu!! Bez pobídky vpřed – bez respektování pobídky vpřed - se citlivý kontakt na udidle vytrácí. Hlava se „zaklapává“, krk se zkracuje, krok se krátí a zploštuje se. Kůň si ulevuje. (Jezdec, který ztracený kontakt s udidlem hledá ve zkrácení otěží - ruce u sedla-., dělá přesně to, co si koník přeje.) Váha jezdce je pro koně v situaci “na otěži“ zanedbatelná, neboť jezdec se umí permanentně udržovat v těžišti . Jezdec je sám sobě peříčkem. Delší interval mezi kroky umožňuje jezdci přemisťovat své těžiště přesně podle pohybu koně a hlavně přesně podle svého záměru ke změně pohybu koně. U vybalancované dvojice člověk – kůň konečně může dojít k ovládání pohybu přirozeně - změnou těžiště! Neboť poloha těžiště těla může být pouze v přesném souladu s celkovým pohybem nebo mu může „o setiny vteřiny“ předcházet! Předcházet právě o čas nutný k podkročení!
(Pod své těžiště podkračuje nejen kůň, ale i mírně vpřed nachýlený člověk - chodec, rychleji musí předkloněný, startující běžec, ještě rychleji se doklouzává lyžař, atd. Nikdy nemůže těžiště těla za pohybem dlouhodobě zaostávat. V tom případě „ teta Fyzika“ končí cestu za slávou! Pohyb ustává, tělíčko se může i skácet. Velká, stabilní těla koní mají vyjímku. Je-li za pohybem pouze část těžiště, nazývaná „ jezdec“, kůň je schopen silou svého svalstva a hmotnostní převahou pohyb i rovnováhu - bez křiku- udržet. Avšak svalstvo vystavené trvalé, monotonní námaze zaplatí tuto vyjímku draze – spazma, křeč, atrofie! Nechť se čtenář teď v tuto chvíli z legrace pokusí vyklusat ze záklonu. A následně, ať se upřímně zamyslí, kdy v životě viděl na vlastní oči , nebo v televizi, či na fotce, jet pracovní klus aniž by se jezdec zakláněl a visel v otěžích. Záklon v sedle nutně podmiňuje tlak do otěží ze strany koně, protože on si právě silou proti ruce snaží vytvořit prostor, aby vůbec mohl vykročit. Jaký to však může být klus? Se znecitlivělou hubou, se vzepřeným krkem proti váze jezdce, která úměrně tomu prolamuje koni záda! Odzbrojujícím důkazem bezradnosti a nefunkčnosti jezdce v této pozici, je současné mlácení holeněmi z obou stran do tuhého břicha koně v rychlém rytmu „drnců“ štosovitých kroků. Kůň takto není pobízen, ale plašen. Holeně jezdce se plácají stejně „uvědoměle“ jako bočnice na prázdném sedle. Není něco špatně?? )
Stejně jako tělo koně, musí být nutně v kondici i tělo jezdce, které formu koně vytvořilo. Je tak schopno čerpat do vytvořeného pružného svalstva kolem svojí pérující páteře energii z vlnivého pohybu pod zadkem. Tuto energii pak přesnými svalovými impulsy vracet do zad koně a držet tak rytmus a živost pohybu celé dvojice. Jezdec musí mít svůj trup v absolutní pohotovosti a citlivosti a hlavu zcela zkoncentrovanou na situaci. Protože jezdec jde s koněm v neseném pohybu od kroku ke kroku jako od cviku ke cviku, je s to okamžitě, již v prvopočátku, odhalit rodící se chybu – nekvalitu - v pohybu. Je-li soustředěn, pak podporou, zádrží, sestavením atp. bezprostředně a s minimální námahou situaci vyřeší. Jedině, když kůň porozumí a přijme od jezdce povel pro následující krok, můžeme mluvit o tom, že kůň reaguje na jezdce. Společný pohyb je výrazem společné komunikace! Jezdec tak musí vydržet až do sesednutí.
V tom tkví ta největší náročnost jezdectví. Ze zmatků, nepochopení a kontroverzí, tvořit a z nejmenších detailů upevňovat základní prvky komunikace. Stále je všechny vést v patrnosti, stále je obnovovat, nikdy je vlastní chybou nepoškodit – až se stanou pro koně bezpečnou, předpokládatelnou sítí souřadnic. V té se po čase může orientovat i při lehkém,(naznačovaném), ale přesném vedení jezdce. Jezdec či jezdkyně se konečně stává „mužem“ v tanečním páru s koněm, který pochopil zásady „tance“. “Mužem”, který vede, strhává vlastním příkladem, zodpovídá za výsledek! Jezdectví může začít!! Avšak! „Špatná zpráva“
!! Jezdec na nesoucím se koni (na koni „ na otěži“) sám sebe odsuzuje k trvalé spolupráci na pohybu koně. Kůň je vzdělán k jedné z nejvyšších ctností: Vždy čeká na pobídku! (Nic nedělá sám od sebe! Chce reagovat!) Kůň zahrnul jezdce – jeho váhu, práci s těžištěm, způsob ovládání - do svého způsobu pohybu. Bez této „vyladěné složky“ už vlastně moc chodit neumí. Jezdec typu „vodní lyžař“ s ním ani nenakluše!! (Samozřejmě, že dobře ježděný kůň, ale volný , bez jezdce se ve výběhu pohybuje bez problemů a krásně!)
Popsaný je ideální stav. Netrvává dlouho
! Stojí ale za pokusy!
Vzniká postupně od jednotlivých kroků a jejich krátkých serií v každém z chodů a na každou ruku zvlášť. Kůň, jak bylo řečeno, samostatnou motivaci ke krásnému, ale náročnému pohybu pod jezdcem nemá. Jeví přirozenou, pochopitelnou tendenci k pohodlnějšímu pohybu. Pohyb proto musí být živen a kontrolován energickými impulsy jezdce. Čím dále jemnějšími, ale konstantními. (Možná podobně jako jiskry zapalovacích svíček zažíhají neporovnatelně energetičtější palivo v motoru. Svíčky o chodu motoru rozhodují tím, že musí dát jiskru vždy dostatečně silnou a perfektně synchronizovanou s rytmem motoru. Příměr sedí i v tom, že energii pro jiskry, které motoru velí, dodává svým chodem sám motor.) Je-li jezdec ňouma nebo jezdkyně buchta, nemají šanci nic podobného zažít.
|
|